Další dny v Rumunsku

Při prvních krůčcích v neznámém městě jsme narazili na spoustu zajímavých věcí. Jednou z nich bylo také muzeum lidové vesnice neboli skanzen. Za lidovou cenu 3 LEI pro studenty nebyl problém si toto potěšení plně užít. Na místo jsme se dostali metrem, které je nám zatím záhadou. Nicméně požadovanou stanici jsme kupodivu trefili. Od ní to již k muzeu byla jen 15ti minutová procházka a tak po několika dotazech směrem k domácím nám bylo jasné, že jdeme správně. V muzeu, které bylo na naše poměry nadprůměrné jsme viděli styl domečků z různých rumunských a moldavských koutů, z hor i z nížin. Chakoupky byly velmi malebné a podle kraje bohaté či chudé. Část skanzenu se dala přirovnat tomu rožnovskému včetně kostelíku. Z toho jsem však byl vykázán, protože jsem si sednul na zakázanou lavici v chládku. Pohotová dáma, která místo hlídala mi několika rumunskými slovy zřejmě trochu vynadala, ale nic vážného z toho nakonec nebylo. Muzeum bylo velmi příjemným zpomalením v tomto jinak velmi rušném balkánském hlavním městě. Pokračovat ve čtení „Další dny v Rumunsku“

První den v cizím městě …

V Bukurešti už nás čekali naši přátelé z univerzity. Museli jsme jim psát mnoho sms během cesty kvůli spoždění, ale něco mi říkalo, že dobře chápou naši situaci. Asi dobře znají svoji vlast a tedy i to, jak to v Rumunsku chodí na cestách. V autobuse jsme se nakonec seznámili s českou studentkou Petrou, která jede na podobnou studentskou stáž jako my, akorát na filozofickou fakultu. Ona ale němela takové štěstí, že by ji někdo čekal u autobusu a tak jsme naše přátele poprosili, jestli by ji také nezavezli na místo, kde má domluvenou kolej, když mají auto. Vyhověli. A tak jsme mohli naše batožiny začít ládovat do jejich autíčka. Většina lidí jezdí v Rumunsku starou poctivou Dacií, ale naši přátelé měli již nový typ. Tedy nazvaný Dacia Logan. Jezdí jich tu spousta a používají je také taxikáři. Bylo kouzelné sledovat, jak se do něj vlezou naše batohy, naše druhé batohy, naše příruční batohy a taky my tři na zadní sedadlo. Jeden človíček přebýval, protože s námi a dvěma rumunskými doktorandy jela ještě jejich kolegyně a tak jeden musel jet taxíkem. My jsme naše koleje našli velmi snadno. Jen jsme se trochu zarazili, když nám říkali, že přesně neví, kde by mohla mít kolej Petra, ale že to budou hledat a prostě najdou, a tak jsme vzali batožiny a prostě šli na pokoj. Ionut (doktorant z univerzity) nám pokoj ukázal a byla to celkem pohoda. Umyvadlo, skříň, dvě postele, stůl pro jednoho a velké horko v malé místnosti. Tak to jsou koleje pro zahraniční studenty. Museli jsme chvíli přemýšlet, co třeba dělají japonci, když sem dojedou. Ti si musí určitě pronajmout nějaký drahý hotel místo tohoto kamrlíku. To jsme si říkali do chvíle, než jsme na chodbě jednoho potkali. Japonec má pokoj hned vedle a japonka zase na druhé straně, takže to tu vypadá na pěknou japonádu 🙂 Ale aby to nevypadalo, že jsme citlivky, tak musím říci, že na pokoj jsme si velmi rychle zvykli. Je to vlastně celkem pohoda, srovnatelná s kolejema českýma. Nemohl nás „vykolejit“ ani fakt, že v celém kampusu není jediná malá kuchyňka, kde by se dal uvařit třeba čaj či polévka. Trochu jsem tedy nechápal otázku Ionuta, jestli raději chodíme na jídlo ven nebo si vaříme 😉 no vařili bychom si jistě rádi, kdyby jaksi bylo kde … no nic, popojedem. Sociální zařízení: kapitola sama pro sebe, ale nepatří sem, do tohoto slušného deníku … prostě tu nemají prkýnka a na koleji nežijí jen slušní lidé => trochu zkažená nálada, ale budiž. Sprchy jsou na místní poměry dost dobré, což nás potěšilo 🙂 Pokračovat ve čtení „První den v cizím městě …“

Cestou necestou …

Kdyz jsme si kupovali jizdenky do Bukuresti v Olomoucke pobocce GTS, tak jsme netusili, ze sluzby poskytovane renomovanou agenturou mohou byt velmi lehce zpochybnitelne. Nicmene jsme jizdenku zakoupili, presto ze se nam takrka pred ocima zvedla cena o 200,- Kc, tedy z 1200,- na 1400,- Kc. Kluk co nam to prodaval se jen osival a krcil rameny, ze se to proste stava. Ok, co se da delat, kdyz autobusy do Rumunska jezdi jen dvakrat tydne a to jeste podle buhvijakeho jizdniho radu. No nic. Spokejene jsme si vzali jizdenky a sli zarizovat papirovani s Erasmem.

Pokračovat ve čtení „Cestou necestou …“