Začátkem května jsme se účastnili akce, která by se dala charakterizovat jako výprava nadšenců s názvem „Lemra Team“ do Krkonoš a přilehlého okolí s nocováním na „Squatu v Horním Maršově“. Místo konání je tedy prozrazeno a teď již k samotnému programu. Jednalo se o druhý z prodloužených víkendů, který byl také poznamenán teplejším počasím, stejně jako ten předchozí v Orlických horách. Cílem bylo zdolat Sněžku, což se podařilo v pátek 7. Května 2009 v poledních hodinách. Na výškovou kótu 1602,2 m n. m. vystoupila celá skupina 14 lidí včetně psa. Po několika pohledech do okolí česko-polských hranic jsme se schovali do České poštovny, která alespoň na chvíli poskytnula úkryt před zrychlujícím se pohybem vzduchové hmoty neboli větrem. Sestup z nejvyšší hory České republiky jsme počali po krátkém oddechu. Naše kroky vedly k chatě jménem Jelenka, kde jsme si z technických důvodů dali menší jídelní pauzu, která byla využita také pro doplnění tekutin. Poté jsme pokračovali po cestě česko-polského přátelství dále. Náš cíl – Pomezní Boudy – se nezadržitelně blížil. Šťastný návrat do Maršova jsme oslavili v nedaleké hospůdce, kde nás neodradil pomalejší číšník a tak jsme splnili hlavní cíl naší výpravy na výbornou.
Druhý den byl ve znamení výstupu na Černou Horu. Tento vrchol se zdál lehce dosažitelný pomocí lanové dráhy, ale lepší polovina týmu se rozhodla pro výstup podél zimních sjezdovek. Cesta vedla strmými serpentinami až na vrchol. Pokud jsme cestou někoho potkávali, byli to pouze turisti, kteří směřovali směrem do údolí. Fakt, že ten den zrovna nebyla otevřena hospůdka v půlce kopce, nám příliš mnoho sil nepřidal, ale protože již nebylo jiného zbytí, pauza neproběhla nijak vážně a pokračovalo se dál. Na vrchol jsme dorazili s vypětím mnoha sil, ale stálo to za to. Odměnou nám byla rozhledna, která poskytovala krásný výhled nejen na Sněžku, ale také do širých Krkonoš. Občerstvení jsme si dali v restauraci poblíž a fotkami jsme zdokumentovali naši návštěvu. Dále jsme pokračovali k rašelinným polím, kde se ovšem cesta stočila k Jánským Lázním. Středisko, které by se dalo nazvat oázou klidu, jsme navštívili krátce s občerstvením ve formě zmrzliny. Čas nám neúprosně napovídal, že již brzy sluníčko ukončí svoji pouť a tak i my jsme proto směřovali naše kroky k parkovišti s kódovým názvem P2.
Poslední krkonošský večer proběhl ve formě nevázaného táboráku, který poskytl příležitost k opékání špekáčků a ke koštování zbylých alkoholických nápojů. Já jsem si raději svoje čerstvě načepované pivo z místní hospůdky vylil neobratným pohybem opékací tyče, načež jsem potěšil asi přihlížejících kamarádů a sklidil jsem tak náramnou poklonu. Nové pivo mi však doneseno nebylo.
Nedělní dopoledne jsme věnovali výstupu na nedaleký lesní hrádek Aichenberg. Toto novodobé sídlo lesních skřítků bylo položeno několik set metrů nad naší původní polohou, proto výšlap zprvu nenáročný se změnil v neklidné stoupání. Naštěstí v lesním stínu a oblaženi různými vůněmi (například psa, který zrovna našel jelení ho*vno a notně se o něj utřel) jsme brzo došli do cíle. Hrádek jsme bohatě nafotili.
Akce se vydařila a fotografická dokumentace je bohatá, jen posuďte sami!