Dnes bych chtěl psát o věcech, které tady v Rumunsku člověk zažívá a někdy z nich je dosti vykolejený. Jedná se především a přístup Rumunů k práci nebo k času.
Pokud po nich něco chcete, musíte si rozvrhnout plán, jak na ně. Nejlépe nechat na všechno asi tak desetkrát více času, něž by bylo potřeba u nás. Pokud počítáte s tím, že už by mělo být něco hotovo, nebo že by někde něco mělo být, tak na to rovnou zapomeňte. Prostě je nejlepší nad nimi stát a dívat se, jak to dělají – pak budete mít jistotu, že je to tak jak jste chtěli a že je to správně. To čemu se říká byrokracie, je všude na světě – přirozeně. Ale tady se dostáváme při spojení některých činností s byrokracií téměř do extrému. Pokud někam dojdu v pondělí a chci jen podepsat několik papírů, očekávám přinejmenším jednání. Bylo mi řečeno, že to ve středu bude. To mě zarazilo, ale pochopil jsem, že to asi bude složitější. Když jsem přišel ve středu, hledali jsme papíry, které jsem na stůl položil v pondělí. Ale nebylo z nich nic vyřízeno! My jsme je ani nemohli najít! Prostě zmizeli, ale nevadí … za několik okamžiků jsou nalezeny někde v rohu skrčené pod hromadou asi čtyřiceti jiných nesouvisejících papírů. Další studenti, kteří na své papírování neupozorní, se asi nedočkají vyřízení nikdy … asi taková scéna jako z jednoho dílu Asterixe, kde běhali po domě a sháněli papíry a formuláře, které nikdy neexistovali. Chaos. Rumunský chaos. Když si k tomu ještě přičtete jejich nesrozumitelný jazyk, dostáváte se do narkózy a necháváte vše koňovi, ten má větší hlavu.
A pak se to stane. Něco se pohne. Najednou někdo přiletí a věci se dají do pohybu. Najednou všechno jde. Jdete tam a tam a všechno mají, vše je vyplněno, podepsáno, odevzdáno a vyřízeno. Nestačíme to sledovat. Lítáme po budově jako šílení od dveří ke dveřím. Všichni telefonují, běhají, makají … vše funguje. Za hodinu vyřídíte to, co by jinak trvalo měsíc. Prostě to lítá 🙂
A pak to přijde. Vše se vyřeší a pak pokračuje normální chaos. Zase se vše vrací do rumunských kolejí a vše je postaru. Prostě klasika 🙁
Je potřeba si na toto zvyknout a akceptovat to. Když vám někdo u stánku řekne, že pizza bude za 2 minuty, tak si to musíte vynásobit deseti a nebo být prostě Rumun, který to neřeší a prostě jen kýve „ano“ a směje se.
Já si na to ale zvykat nebudu a raději pojedu domů … teda až se vyřídí všechny papíry, takže bůhví kdy … dobrou noc.