Rozhodli jsme se opět vypadnout ven z Bukurešti. Důvodů bylo několik: město to není zrovna lákavé, brzy pojedeme domů a chceme ještě něco vidět a v neposlední řadě byly hlášeny na víkend nesnesitelné vedra – kolem 30°, což tady v Bukurešti znamená, že se nedá vůbec vycházet na vzduch. Město je při takovýchto teplotách opravdu hodně rozpálené a noc většinou nebývá záchranou.
Náš tip padl na hory Bucegi nedaleko historického města Sinaia. To celé je nedaleko Bukurešti, asi 150 km severně. Prakticky to jsou nejbližší hory od hlavního města. Nejvyšší vrcholy dosahují výšek nad 2500 m n.m. Samotné město Sinaia má historický charakter, což přitahuje turisty.
Vyrazili jsme v sobotu z autobusového nádraží C&I ráno pomocí MaxiTaxi za 16 LEI přímo do Sinaii. Naplánovali jsme výlet na dva dny a stan měli s sebou, pro všechny případy – člověk nikdy neví. Po velmi nudné cestě busem, jsme za dvě hodiny byli na místě ve městě Sinaia. Ochotný dispečer nám hned na nádraží nabízel ubytování, ale to jsme odmítli. Zkontrolovali jsme odjezdy vlaků, prohlídli si nádraží a vyrazili do města. Náš cíl byl podle mapy zámek Peles. Historická záležitost, které se měla nacházet kousek od centra. Po několika dotazech na domorodce jsme již nabrali správný směr. Procházeli jsme parkem s mnoha stánky, kde se dalo koupit cokoliv, ale většinou Made in China. Zajímavější byli pochoutky z jabka, které je obaleno v karamelu. Tomuto kouzlu za 3 LEI naštěstí nikdo z nás nepropadl a tak jsme pokračovali dále. Za několik okamžiků jsme se dostali k zámku. Byl hezký – viz foto – ale prohlídku jsme raději neriskovali. Přece jen tady v Rumunsku bývá u takových atrakcí zvykem, že dostanete málo muziky za hodně peněz, takže jsme něco nafotili a po malém občerstvení zase utíkali zpět do města.
Na zakoupené mapě byla patrná trasa lanovky, která mířila přesně do hor, které se nad Sinaií tyčí. Už zespodu vypadají úžasně, tak jsme si řekli, že to musíme zkusit i navrchu. Po několika otázkách mířených opět k domorodcům jsme za slabou hodinku došli až ke stanici lanovky v centru města. Ono se sice centrum města zdá historické, ale mnoho zde tvoří hotely pro turisty. Ale přece jen stokrát lepší než Bukurešť. Lanovka zastavovala ve dvou destinacích. První byla ve výšce 1400 metrů a druhá ve výšce 2000 metrů. Po zralé úvaze o časovém horizontu naší návštěvy v horách jsme se ale rozhodli, že pojedeme na vrchol až druhý den, tedy v neděli. Zbytek dne jsme proto věnovali městu a také bylo na čase začít řešit ubytování. To se nám povedlo brzy. Potkala nás starší pani, která měla v ruce klíčky a nabízela ubytování pro tři za 70 LEI. To se nám ovšem zdálo velmi drahé a proto jsme začali smlouvat. 6e jsme studenti a že tolik peněz nemáme. Nakonec jsme skončili u částky 50 LEI za jednu noc pro tři osoby. Souhlasili jsme a šlo se. Pani byla jen obyčejný dohazovač a klíčky, které měla v ruce byli jen aby nás nalákala. Začala se tedy shánět, kam nás ubytuje. Za 15 minut jsme po několika neúspěšných pokusech dorazili k domečku, kde bydlel starý dědeček a pronajímal budku, co měl na zahrádce. Byla ovšem moc hezky zařízená. Místa pro tři akorát, televize, koupelna a záchod, lednička. Vše na co si rozmazlený nemajetný turista pomyslí. Byl velmi sympatický a tak jsme neměli větší problém. Prohlídli jsme si komůrku, nechali tam batohy a šli se projít k nedaleké rozhledně.
Po cestě jsme potkali Penny market a nakoupili si nějaké sladkosti a slanosti. Sladkosti na druhý den a slanosti na tento večer. Poté jsme se vydali po cestě necestě do kopce, kde údajně měla být vyhlídka nebo podle mapy alespoň nějaká zajímavost. Šlapali jsme seč nám síly stačili. Vyšli jsme pár serpentin a zničehonic jsme zjistili, že asi nikam nedojdeme. Cesta totiž vedla pouze k chatě, která se teprve stavěla a proto se dalo očekávat, že tam nic moc nebude. Navíc jsme poblíž chaty uslyšeli štěkot psa a tak jsme se raději vydali zpět do města do našeho pokoje na jednu noc. Večer už nebylo moc co dělat, tak jsme uvařili polívku smícháním flíčkové a čínské instanční. Bylo to velmi husté a výtečné a jelikož byla v pokoji i televize, kterou jsme opravdu dlouho neviděli, tak jsme začali přepínat kanály. Skončili jsme na Statečném srdci v podání Mela Gibsona a u tohoto filmu jsme také usnuli. Skončil první den našeho výletu.
Druhý den jsme vstali velmi odpočatí a svěží. Povzbuzoval nás fakt, že se dnes dostaneme konečně pořádně do hor. Já jsem potají doufal, že se mi splní můj sen a to sice vidět sníh. Je to sice takové obyčejné přání, ale když všude kolem vás řádí třicítky vedra a samí Rumuni, tak se přece jen potřebujete zchladit. Vyrazili jsme tedy k lanovce. Tady se nazývala Telecabina. Měli jsme ze včerejšího dne naplánovanou trasu po hřebeni hor, ale dědeček, u kterého jsme bydleli nám to nedoporučoval. Prý je tak ještě hodně sněhu a cesta je velmi nebezpečná. Rozhodli jsme se tedy vyjet až nahoru a udělat si tam alespoň malý výlet. Bohužel jsme ale kvůli ceně lanovky 22 LEI až na vrchol museli změnit plány. Studentská sleva, o které nám dědeček také povídal, tu bohužel také neplatila. Pani v pokladně nám to dala najevo dosti jasně: NE! Takže jsme zvolili plán B a to sice vyvést se jen do půlky a zkusit něco podniknout tam. Tak jsme jeli. Trochu jsme se báli, ale to asi každý, když leze do lanovky v Rumunsku. Za pár minut jsme měli krásný výhled na hory a stoupali jsme pomalu na kótu 1400 m n.m. Byli jsme tak za několik dalších minut. Bylo tam moc hezky a za pár okamžiků jsme objevili cestu k vrcholu. Řekli jsme si, že po ní kousek půjdeme a podíváme se, co je kolem. Mapa pomohla, i když bych si myslel, že Rumuni mají větší kartografické cítění 🙂
Jak jsme tak stoupali výš a výš, tak jsme nakonec zjistili, že nebude až takový problém se dostat pěšky do dvou tisíc a prohlédnout si tak celé pohoří. Pohánělo nás vědomí, že se dostaneme tak vysoko. Cestou jsme potkávali různé rodiny s dětmi, které byli někdy velmi odvážné a silné a šlapali pěkně do kopce s rodiči. Jiní byli zase velmi odvážní a šlapali si to na dvoutisícovku jen tak v lodičkách a v sukni. Prostě výletníci. My jsme celkem vybavení byli, takže jsme byli připraveni i na změnu počasí, což se v horách stává často.
Za necelé dvě hodiny jsme byli na vrcholu. Nádhera! Opravdu, posuďte podle fotek. Měli jsme pěkné počasí a procházeli se po vrcholové části pohoří Bucegi kolem vrcholu 2103 m n.m. Snědli jsme dvě čokolády a pytlík dýňových semínek a přemýšleli co dál. V dálce jsme viděli krásný kříž a další vrchol, ale při hromadném hlasování byl postup na další kótu zamítnut. Není třeba se pouštět do nebezpečí. Tady už to byli opravdu hory a dál jsme riskovat nechtěli. Prošli jsme se tedy kolem a pomýšleli na návrat. Bylo načase.
Jelikož jsme tentokrát už přemýšleli více o penězích, tak jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky až dolů do Sinaii. Bylo to odvážné, ale zase velmi levné. Při sestupu ke kótě 1400 jsme potkali nejakého dědu, místního nadšence. Ten nám řekl, že po horách nemají lidé chodit sami a tak se k nám připojil. Petra si s ním po cestě vykládala a my jsme v pohodě šlapali. Cesta ubíhala. Za chvilku (1 hodina) jsme byli dole na kótě. Děda se od nás odpojil, protože si chtěl zajít ještě na polévku a my pokračovali sestupem do Sinaii. Ale už jsme byli dost unavení. Přeci jenom nám dal výstup zabrat a další síly nám už chyběli.
Stopli jsme tedy Dacii plnou puberťáků. Najednou nás sedělo autě 7 a řítili jsme se dolů z kopce. Za pár minut jsme dole a poměrně ohluchlý s nadměrné muziky. Pěkně jsme poděkovali a nastal čas na návrat. Jelikož jsme si ještě nechali před výstupem u našeho dědy batohy, ta jsme tam pro ně teď skočili a pak utíkali na vlak či bus, co pojede dříve a bude levnější. Vlak byl ovšem drahý a autobus, který přijel po vlaku zase plný, takže jsme zůstali viset na parkovišti v Sinaii a řešili situaci. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme osobním vlakem, což je nejpomalejší druh dopravy, ovšem nejlevnější. Něco přes 150 km trvalo 2,5 hodiny za cenu 4,7 LEI – což je opravdu lidové. Ovšem podmínky byli opravdu těžké. Celou cestu jsme s Frantou stáli, Petra seděla. Ovšem my jsme měli otevřené okno, zatímco ona jen nevětrané kupé. No prostě to chtělo hodně odvahy, ale nakonec jsme přeci jen dojeli v pořádku do Bukurešti.
Byl to moc hezký výlet. Večer jsme si s Frantou udělali guláš a pořádně se na to najedli. Zhodnotili víkend jako kvalitní a šli spát. Mrkněte na fotky!!! …