Školní exkurze po Rumunsku – full review!!! Čtěte, prosím :-)

Den první – neděle (29.4.2007)

Museli jsme s Frantou splnit předmět terénní exkurze, abychom získali tady v Rumunsku nějaké kredity do školičky, ale hlavně proto, abychom viděli zase kousek této zajímavé země. Exkurze měla probíhat se studenty druhého ročníku geografie, ale nakonec nás zařadili ke studentům prvního ročníku a měli jsme odjíždět v neděli brzy ráno s vedoucí katedry autem – to už bylo podezřelé. V sedm hodin ráno jsme stáli ve škole na nádvoří v centru Bukurešti a čekali u Dacie Logan, co se bude dít. V batohu jsme měli spacák, nějaké věci na převlečení, vařič a trochu jídla – vůbec jsme nevěděli do čeho jdeme, tak jsme se raději pojistili nabitými foťáky i telefony.

Za chvíli nás pobídl mladý geolog-doktorand ať si jdeme sednout do auta a vyčkáme příchodu vedoucí katedry. Jakmile došla, tak jsme nasedli do auta a vyrazili. Po cestě jsme ještě nabrali otce mladého geologa, tedy profesora geomorfologie. Vytvořil se kolem nás tedy tým univerzitních učitelů, se kterým jsme nabrali směr do dunajské delty. Prvním problémem byl jazyk. Všichni uměli skvěle francouzsky a italsky, ale my ne. My jen anglicky a německy. Profesor na nás tedy spustil ruštinu – to byl jediný způsob komunikace, ale rozuměli jsme jen jednoduchá slovíčka – nic moc. Jakmile jsme za Bukureští projeli asi 80 km jediné rumunské dálnice, nastalo kafíčko v malé vesnici. Tam se ukázalo, že mladý geolog zvládá základy angličtiny, takže byla cesta hned veselejší. Možná také proto, že nám prof. Grecu (vedoucí katedry) nabídla pečenou buchtu, která byla ještě teplá. Cesta nám tedy ubíhala, z jedné strany jsme měli velmi jednoduchý výklad v ruštině a z druhé strany vlídné úsměvy od vedoucí katedry, do toho občas slovo v angličtině od geologa. Zatím jsme ale vůbec netušili, kam přesně jedeme a kdy tam budeme.

Projížděli jsme rovinami Babadag a Topolog, které jsou poblíž dunajské delty (sem tam byl i kopec). Nakonec jsme zjistili, že naším cílem je město Macin, kde budou čekat další studenti i s autobusem. U tohoto města už se zvedalo něco jako pahorkatina. Dorazili jsme tam kolem jedné v poledne a nechali si věci v místní ubytovně u základní školy. Čekal nás zde autobus, který měl být plný rumunských studentů prvního ročníku univerzity v Bukurešti. Trochu nás ovšem překvapilo, když jsme v buse potkali samé dospělé otce a matky rodin. Tedy poněkud o několik let starší generaci, než jsme my. Divili jsme se, ale to nám nebylo nic platné, byli jsme již na cestě za krásami přírody – přijeli jsme na bývalou skládku odpadu. Po detailnějším pohledu bylo zřejmé, že geologicky je tato lokalita velmi zajímavá z důvodu vulkanických hornin. Ovšem místo poněkud podivné. Polkli jsme a něco vyfotili aby se neřeklo a pokračovali v cestě. Další zajímavostí byl kamenný důl na kopci, ve kterém se nacházela ztuhlá pillow láva. Tedy poměrně zajímavý úkaz. Nicméně počasí nám přestalo přát – zvednul se vítr a z dálky jsme viděli, jak přichází písečná bouře. Po cestě dolů z kopce nás před autobusem zasáhla v plné síle, ale naštěstí to nebyla taková ta pravá pouštní, ale písku ve vlasech a všude jinde jsem měl spoustu. Na další trase jsme se velmi přiblížili Ukrajinské hranici. Takřka na dohled do Ukrajiny. Hranici tady totiž tvoří právě jedno z ramen řeky Dunaj – dokonce mi na mobil na chvíli skočila ukrajinská síť – ať žije roaming! V autobuse si nás oblíbili dva pánové. Zvlášť mě, protože si dobře pamatovali moje jméno. Vždy, když jsme vystupovali z busu na mě volali – Hey Luuuucas!!! Bylo to zajímavé 🙂

Poté naše kroky vedli skrz několik vesnic s kostely a jedním klášterem. Nic konkrétně zajímavého, protože většina těchto kostelů v Rumunsku byla postaveno po revoluci, čili nejsou příliš historické – ale krásné svým způsobem jsou, to ano. Den se chýlil ke konci … i Sluníčko už zalezlo za obzor a nastala tma. Po autobuse se rozběhla anketa s tématem: kolik chce kdo Mici na večeři? Jde o typické rumunské jednoduché jídlo na grilu. Zakončení tedy proběhlo v hospodě u sklenky lahodné limonády a 4 kousků Mici. Poté již zpět na ubytovnu a spinkat. Lidé se rozjeli do vesnic a další den nás měl čekat výlet do Města Tulce, což je začátek dunajské delty. V hlavě jsme měli několik nových ruských slov a pěkné zážitky s novými lidmi.

Pokračování zítra … fotky také zítra, protože teď už se mi chce spááát …


Den druhý – pondělí (30.4.2007)

Naše cesta měla vést do města Tulcea, ale než se pustím do popisu cestování, tak bych tady rád poznamenal, že jsme jeli autobusem a to velmi zajímavým (taky předchozí den). Totiž velmi starým. Asi tak 50 let starý autobus. Vážně síla, asi si dovedete představit. Ale Rumunům to nepřišlo vůbec zajímavé. Brali to jako samozřejmost. Minulou noc ještě dorazil jeden z doktorandů – Robert. Ten taky umí něco anglicky, takže jsme si mohli ráno povykládat o tom, jak strašné cestování to bude s tímto busem. Ale měli jsme další osobu, se kterou jsme mohli komunikovat, takže jsme to brali sportovně.

Cesta tedy vedla mezi vrcholky Macinské pahorkatiny až do města Tulcea, což je začátek dunajské delty a zároveň velký přístav. Cestou jsme zastavovali na různých geograficky zajímavých lokacích a dostávali výklad v ruštině. Přemýšleli jsme chvílemi, jestli se to dá opravdu vydržet pět dní … ale jelikož nás cestování vycházelo velmi levně (tedy zadarmo), tak nebyl pádný důvod to vzdát. Do přístavu Tulcea jsme dorazili asi kolem poledne a ihned nás naše vedení vzalo na oběd. Oni jsou Rumuni v tomto velmi zásadoví. Když je čas oběda, tak se jde jíst, i kdyby se dělo cokoliv. Takže jsme většinu času ve městě strávili v restauraci s výhledem na nepříliš fungující přístav. Dostali jsme pravou rumunskou držkovou polívku – tedy pravou i se smetanou, úplně jinou než se dělá u nás, tak jsme raději byli potichu. Franta si dal ještě Mamaligu se smetanou a brynzou. Další velmi typické rumunské jídlo, které je ovšem velmi syté, takže musel kousek nechat. Tím skončila prohlídka přístavu. Udělali jsme pár fotek, nasedli do historického busu a vyrazili se podívat na vrchol nad městem, kde byl hezký výhled a taky nějaká socha. Podívali jsme se tedy na rameno Dunaje a na několik lodí, které vyplouvali s turisty hlouběji do delty. Tulcea bylo dříve velmi průmyslové město, ale teď je většina továren zavřených a tak se z toho pomalu stává spíše město turistické – to však bude ještě nějaký čas trvat, podle našeho názoru. Pak následoval zase autobus a další přemístění. Tentokrát jsme cestovali poněkud dlouho. K jednomu z velkým jezer v deltě. Nad ním byl kopec a také trosky starého hradu (viz foto). Bylo krásně vidět rozdíl mezi krajinou dunajské delty a pahorkatinou okolo. Řidič našeho autobusu se rozhodl, že nás zaveze až skoro na vrchol kopce a tak vjel s autobusem na strmou polní cestu. Vůbec se s tím nemazlil. Autobus oddychoval a my jsme se mohli jen modlit. Nakonec to zvládl autobus i my. Ale byly to nervy, hlavně když se autobus málem převrátil na bok.

Další zastávkou na cestě bylo lidové vesnice. Bylo to uprostřed velmi chudé vesnice v malém baráčku. Vstupenky jsme platit nemuseli, protože jsme nerozuměli výkladu. Prohlídka se skládala z nahlédnutí do několika světniček a prohlídnutí starých zemědělských strojů, z nichž podle mě polovina byla normálně používána stále na poli, protože vesnice se něčím živit musela. Prohlídka hezká, ale jen krátká a zase šup zpátky do autobusu. To už jsme byli na cestě zpět do města Macin, odkud jsme ráno vyjížděli. Večer jsme ještě museli absolvovat večeři s vedením. Dali jsme si tentokrát řízek s bramborem, abychom se pořádně zasytili. Druhý den totiž pojedeme velmi daleko.

Den třetí – úterý (1.5.2007)

Museli jsme jet velmi brzy, protože náš cíl bylo městečko s maďarskou menšinou Sfant Georgi, které je až u Brašova. Vyjeli jsme v 5 ráno. Tedy opravdu velmi brzy. Bylo nutné překročit Dunaj pomocí trajektu, protože nejbližší most byl daleko od našeho cíle. Nehledě na to, že bylo brzy ráno, jsme dostávali stále výklad v ruštině o okolní krajině. U trajektu jsme museli asi 45 minut čekat, takže jsme pěkně promrzli a když autobus vjížděl na trajekt, tak to vypadalo, že spíš spadne do vody. To nás dost vylekalo, ale nakonec to dobře dopadlo.

Za pár hodin jsme byli v Buzau. Mezizastávka na svačinu a protáhnutí končetin. Většina zamířila do McDonalda, my jsme raději našli vhodnější pekárnu s lepším pečivem. Při návratu nás zarazilo, že je otevřených motor autobusu a řidič leží pod pravým kolem. Důvod byl brzy jasný – praskla nám nádrž na olej při přepravě na trajektu. Hodinka oprav. Všichni stáli kolem řidiče a fandili mu, aby se dílo podařilo. On sám měl v různých úschovných prostorách celého autobusu spoustu náhradních dílů, takže to nebyl problém – naštěstí. Měli jsme k autobusu čím dál menší důvěru. Po opravě jsme vyrazili na cestu do Brašova. Po cestě jsme se měli zastavit ještě na bahenních sopkách (pro nás s Frantou už potřetí!), ale kromě toho proběhla první zastávka ve vesnici, kde se dělají klobásky – Pleskoj Sausages. Velmi chutné, zvláště na grilování. Naši rumunští spolužáci nakoupili mnoho kilogramů této pochoutky a tak nám nic nebránilo jet na sopky. My s Frantou jsme již na prohlídku ani nešli. Abychom se uklidnili, koupili jsme si pivo a čekali, co se bude dít. Dámy a pánové – započalo grilování. Doneslo se dřevěné uhlí, hodilo se na oheň a během několika málo minut byl plný stůl jídla pro 25 lidí a nejen párky, ale i maso, šunka a samozřejmě pečivo. To byl dobrý oběd. Všichni se smáli a jedli. A za několik málo minut to zase všechno velmi rychle uklidili a mohlo je jet dále. Tomu říkám rumunská rychlovka. Když jde o jídlo, tak se vše pečlivě nachystá, pak velmi rychle sní a ještě rychleji hned uklidí a jede se dál 🙂

Na půli cesty mezi Buzau a Brašovem jsme se zastavili v muzeu jantaru. Takový ten hmyz, který zamrzne v pryskyřici a pak z toho vznikne Jurský Park 🙂 Zrovna začalo trochu pršet, ale prohlídka byla pěkná. Bohužel výklad jen v rumunštině 🙁 Zajímavější bylo to, co přišlo potom. Řidič oznámil další poruchu autobusu. Tentokrát defekt levého zadního vnitřního kola autobusu. Tedy vyměňovat pneumatiku u autobusu jsme ještě nikdy nikoho neviděl, ale náš řidič se toho vůbec nebál. Ani v dešti. Pomohl mu autobus s druhými studenty, které jsme potkali po cestě. Celý proces výměny pneu u kola je zachycen na fotkách, ale říkám vám, stálo to za to. Nakonec to netrvalo ani hodinu a byli jsme opět na cestě. Řidiči jsme museli zatleskat, protože jeho výkon byl opravdu obdivuhodný. Očividně to nebyla jeho první výměna, protože na rumunských silnicích se to musí stávat poměrně často. Takže všechno dobře dopadlo. Teď již před námi byla jen cesta do ubytovny ve Sfant Georgi. Ještě jsme si po cestě prohlédli pěkný bahnotok, který byl veliký jako fotbalové hřiště a pak již do ubytovny. Dojeli jsme tam, když už se stmívalo a byli jsme s Frantou velmi unavení. Naši spolužáci nás ale pozvali do jednoho z jejich pokojů na párty. Spousta jídla na stole, rumunská pálenka, víno a úsměvy vesničanů, kteří si s námi vykládali, ale my jim nerozuměli ani slovo. Občas nám něco přeložil Robert, ale i tak jsme se cítili velmi dobře 🙂 Po slabé hodince jsme se rozloučili, popřáli dobrou noc a šli raději spát. Zítra je taky den a musíme načerpat síly. Ještě jsme dostali pozvání na stejnou akci příští den 🙂

Den čtvrtý – středa (2.5.2007)

Tento den byl ve znamení cesty do Brašova. Tam jsme tedy s Frantou taky už byli, ale doufali jsme, že bude alespoň otevřená katedrála, která byla posledně zavřená. Naše přání byla vyslyšena a tak jsme mohli za poplatek asi 3 LEI vstoupit. Moc hezký gotický chrám. Výklad opět jen v rumunštině, ale to nám až tak nevadilo, protože se bylo na co dívat. Pak jsme si ještě prošli Brašov a rychloprohlídka města tím skončila. Zakoupili jsme si nějaké pečivo na snídani – já si koupil něco jako rozpláclou koblihu, která měla vanilkovou náplň – marmeládu. Pak už na nás čekal autobus, který nás zavezl na vyhlídku nad Brašov. Vyfotili jsme si tedy celé město a také jeho průmyslovou část. Pak jsme zamířili více do hor nad Brašov, kde jsme měli za cíl zimní lyžařské středisko. Bohužel tam nebylo na jaře nic moc k vidění, kromě zavřené lanovky. Toalety byly taky zavřené, takže nám nezbývalo, než pokračovat v cestě naším „old fashioned“ autobusem. Všichni nám ale říkali, že je tohle středisko jen pro snoby, protože je tu velmi draho, ale opravdu velmi velmi velmi draho!!! Takže jsem se jen porozhlídli a jeli dále.

Naší další zastávkou byl Bran. Ano, v tomto malebném turistickém městečku jsme s Frantou už jednou byli. Je zde „nepravý“ Drákulův hrad a spoustu stánků s blbostmi, na kterých je buď vyobrazen hrad, nebo sám Drákula. Protože se trochu pokazilo počasí, byli jsme nuceni náš výlet po městečku zkrátit pouze na výlet na trh. Porozhlédli jsme se a najednou nám volá Robert, že máme za nimi přijít do restaurace. Jelikož bylo opravdu zima a prohlídku hradu za 6 LEI podruhé jsme neplánovali, tak jsme svolili a vydali se na cestu za Robertem. V restauraci na nás už čekali dva naši kamarádi z autobusu, Robert, vedení a prostřené stoly s otevřeným pivem. Nevěděli jsme co se děje a snažili se vyvléct z této poněkud přehnané hostiny, ale nešlo to. Ujistili nás, že jídlo přinesou ihned a že si zatím máme vybrat polévku. Já jsem tedy dlouho neváhal a ukázal na hovězí polévku. Napil se malinko piva, které by jinak přede mnou je tak zbůhdarma stálo a čekal, co se bude dít. Po polívce, která byla výtečná, nás čekal druhý chod – mamaliga s masem. To vám tedy řeknu, to byl moc povedený oběd. Opravdu. Pochutnal jsem si báječně a zasytil se zcela plně. Problém byl, že to za nás chtěli i zaplatit. To se nám moc nelíbilo, ale nešlo to jinak. Prostě nás pozvali na oběd a basta. Moc jsme jim tedy poděkovali. Koupili jim aspoň pohlednici, na kterou jsme jim napsali, jak si moc vážíme jejich pohostinnosti a jelo se dále. Tentokrát jsem v autobuse již opravdu usnul, protože po takovém obědě ani nejde jinak.

Přejeli jsme několik vrcholků, když jsme se najednou objevili ve městě Predeal. Nejvýše posazené sídlo v Rumunsku a také nejvyšší místo, kudy prochází železnice. Všechny vlaky zde musí zastavit kvůli kontrole brzd. Zjistili jsme, že naši výpravu opustí vedoucí katedry, paní Grecu. Musela se vrátit do Bukurešti kvůli nějakým zkouškám na studentech, takže jsme zastavili na parkovišti u nádraží. Město vypadalo hezky. Snažili se zde o moderní architekturu, například na budově železniční stanice, což se celkem povedlo. Rozloučili jsme se tedy s vedoucí a naše cesta pokračovala dále. Naší poslední zastávkou tento den byl chrám v malém městečku nedaleko Sfanti Georgi. Byl to památník obětem války a byl zde vystaven obrovský zvon, na kterém byly napsány jména padlých. Přednáška opět v rumunštině, tak nic extra pro naše uši, ale jako vždy jsme měli část překladu v ruštině a část v angličtině. Takže to celkem šlo. Tím skončil den cestování po památkách. Večer jsme zašli s Robertem a několika studenty z druhého autobusu na pizzu a jinak jsme byli večer opět pozváni k našim spolužákům z našeho autobusu. To proběhlo podobně jako předchozí den, tedy ve znaku jídla, pití a zábavy. Večer jsme šli velmi unaveni pozdě spát.

Den pátý – čtvrtek (3.5.2007)

Tento den jsme se museli rozhodnout, jak bude pokračovat naše výprava. Naše exkurze se totiž vracela zpátky do jejich města – Macin. My jsme chtěli ještě vidět něco více a tak jsme se snažili dostat do druhého autobusu, které pokračoval více do hor. Bohužel se nám to nepodařilo. Byly tedy dvě možnosti: zůstat s našimi a jet se podívat zpátky do Macin a tam se pokusit o výlet do přírody nebo jet odpoledne zpátky do Bukurešti. Rozhodnutí jsme nechali až na odpoledne, bylo zatím dost času. Naše cesta nyní vedla do starého kráteru sopky, kde je jezero. Cesta trvala velmi dlouho a byla dosti nudná, protože vedla jen lesem. Ale to co jsme spatřili potom stálo opravdu za to! Kráter tedy nevypadal jako sopka, byl již hustě porostlý lesy, ale uprostřed bylo krásné jezero. Opravdu nádhera. Sluníčko svítilo a ptáčky zpívali, travička se zelenala. Měli jsme dost času si to celé prohlédnout a nafotit. Poté jsme se ještě přesunuli do druhého kráteru vedle, který byl starší a uprostřed něj byli jen bažiny. Cestičky byli udělané ze dřeva a byli jsme důsledně upozorněni, že mimo ně je chodit přísně zakázáno a je to nebezpečné životu! Jinak bychom totiž v bažině utonuli. Prohlídka kráteru nás tedy opravdu nadchla. Pak ovšem přišel na řadu opět náš autobus a cesta zpět. Bylo na čase se rozhodnout, kterou variantu z výše zmíněných zvolíme. Než jsme se stačili rozhodnout, tak autobus zastavil u restaurace. Opakovala se situace z minulého dne. Byli jsme pozváni na hostinu. Velkou hostinu! Jídlo, které jsme před sebe po polívce dostali vypadalo opravdu výborně. Pět druhů masa s bramborem a zeleninou. Byla to maďarská restaurace a vařili vážně skvěle. Myslím, že ani nemusím popisovat, jak jídlo vypadalo, ve fotogalerii jej velmi snadno rozeznáte 🙂

Po jídle nastal čas volby. Ovšem díky této hostině bylo rozhodnutí jednoduché. Pojedeme zpátky do Macinu, protože se o nás tady hezky starají a velmi rádi s nimi strávíme ještě zbytek dne. Vedoucí geolog nám také slíbil, že si můžeme v Macinu zkontrolovat mail a že v pátek půjdeme na výlet do parku. Souhlasili jsme tedy.

Další zastávka po cestě byl památník obětí první světové války – mauzoleum. Ovšem bylo zavřené. Bylo hezké, ale já tam ani nevytáhnul foťák. Byla to velmi rychlá zastávka na cestě, tak jsme se jen protáhli, proběhli, mrkli a jeli dál.

Cesta byla velmi dlouhá. Rumunsko je velká země a má mnoho přírodních krás. Pokud ale člověk chce něco vidět, musí překonávat velké vzdálenosti. Silnice jsou velmi často v zoufalém stavu a to myslím zcela vážně. Není problém jet hodinu po silnici asi 20 km/h, protože je plná výmolů. Takže cestování bylo občas velmi těžké. Navraceli jsme se zpátky do kraje Dobrodža a po cestě viděli ještě několik velmi chudých vesnic, kde kontrastují chudí Rómové s velmi bohatými auty stojícími před polorozbořenými domy. Rumunsko je země protikladů. Když jsme večer přejížděli Dunaj trajektem, říkal nám náš (teď již kamarád) geolog: Rumunsko je nádherná země, jen škoda, že je obydlená. Samozřejmě, že to nemyslel vážně, jen prostě vtipkoval o svém národě 🙂 My jsme samozřejmě toto nebrali vážně, ale můžu vám upřímně říci, že to není první člověk v Rumunsku, od kterého jsem toto slyšel. A to už jsme se blížili ke druhému břehu Dunaje. Po celé krajině se rozlila tma, byla noc. Velmi unavení jsme dojeli do Macinu. Domluvili jsme se s geologem, že druhý den vyrazíme na výlet, rozloučili jsme se s našimi spolucestujícími, zavtipkovali v ruštině s profesorem geomorfologie a šli spát.

Den šestý – pátek (4.5.2007)

Nadešel čas našeho výletu do parku Macin. Je to taková malinká pahorkatina vystupující nad okolní terén. Dojeli jsme autem až k ceduli, které informovala o tom, že je to chráněný park. Nechali jsme tam tedy auto a začali stoupat na kopce. Byli jsme si jistí že se nám dnes výlet podaří. Již po několika krocích jsme viděli krásu celé oblasti, protože je to v podstatě nížina s několika kopci, které dosahují výšky asi 400 metrů. Jen co jsme se dostali asi do půlky kopce jsme uviděli stádo ovcí. Bylo dost daleko, takže psi zatím nehrozili, ale geolog nám řekl, že je tady v oblasti parku pastevectví v plné míře zakázáno, ale kdo to hlídá. Vyšli jsme tedy pomalu na první kopec a viděli krásných výhled na město Macin a na okolní přírodu. Chvíli jsme mlčky seděli a fotili. Bylo to nádherné. Foukal vítr, chvílemi dost silný a v dálce se podle něj točila větrná elektrárna (tak jako kdysi u nás v Kuželově). Pak jsme šli na druhý kopec a chvíli po hřebenovce na druhou část pahorkatiny. Cestou jsme potkali SPOUSTU ještěrek, černých velkých brouků (viz foto) a hadů (bez fota 🙁 ). Taky jsme se s geologem dost rozpovídali o gisech a o tom, jak přistupuje ke gisům on a my. Taky jsem zjistil, že je to Linuxák jak poleno, takže jsme taky pokecali o tom 🙂 Zatím jsme si užívali pěkného pohledu na slané jezero. Když jsme přešli skoro celou pahorkatinu, tak jsme na druhé straně zamířili k lomu kamení. Byl zde dobře rozpoznatelný výstup pillow lávy. Z geologického hlediska jsme to tedy v lámané angličtině tak nějak probrali, dokonce jsme dostali slovo i my a měli jsme říci, co si o tom myslíme a která hornina byla na tomto místě dříve. Potom nastal čas na návrat k autu. Ale nebylo kam spěchat. Vzali jsme to tedy jinou cestou, taky si trochu zašli a chvíli taky bloudili kvůli tomu, že v místech, kde to geolog znal, se teď vyskytovala hustá vegetace a nebyl možných průchod. Cestou jsme na kopci potkali dvě želvy střední velikosti. Velmi zajímavý úkaz na kopci, kde má chudák želva tak daleko k vodě. Vyfotili jsme a pokračovali. Taky jsme potkali ještě několik stád s ovcemi a tentokrát i psy. První kontakt byl v pohodě, protože ovčák byl u toho a psa okřikl, ale druhé setkání již nebylo tak pohodlné. Cestou k autu jsme totiž procházeli kolem několika domů, odkud se na nás vyhrnulo asi 20 psů. A ti už moc vlídní nebyli. Geolog nám radil, že máme zůstat v klidu a jít pomalu dál. Nedát na sobě nic znát. Měl pravdu psi dali nakonec pokoj, ale chvilku jsem měl maličkou dušičku. Pak nás ještě tři z nich sledovali až k autu, ale už byli hodní a dali se i pohladit. Geolog nám připomenul, že kdybychom dělali při setkání prudké pohyby nebo třeba utíkali, může být hned po nás. Prostě se musí zachovat klid. Dbali jsme tedy jeho rad a pomalu nasedli do auta. Několikahodinový výlet byl za námi a byli jsme dost unaveni. I proto, že jsme si nevzali ani vodu ani jídlo.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Macinu v restauraci. S Frantou se nám moc nechtělo, ale jinak to nešlo. Dali jsme si polívku a mamligu a já si k tomu dal 2 mici, abych měl taky trochu masa. A kde nic tu nic, objevili se naši dva známí z autobusu. Heeeeeey Luuuuuucas, zaslechl jsem. A už jsme si podávali ruce a na stole byli dvě piva. Odsunuli nám vodu a naznačovali, že je v ní moc oxidu a že to nedělá dobře žaludku, ať si dáme raději pivo. Ten co mě tak krásně oslovoval, byl oblečený ve slušném saku a mě klíče od auta. Byl to starosta města. Ten druhý byl jeho pomocník asi. Takže máme v Macinu dobré známé. Jídlo nám v nestřeženém okamžiku oba zase zaplatili, takže jsme jim museli opravdu poděkovat a jak se rychle objevili, tak zase rychle zmizeli. Bylo po obědě.

Geolog nám ještě slíbil, že se můžeme zajet mrknout na seismickou poruchu poblíž vesnice Paecenaga. Souhlasili jsme a tak se jelo. Pomalu, protože cesta byla špatná. Nakonec nás dovezl k jezeru u Dunaje a v dálce nám ukazoval místo, kde je aktivita největší. Je to jedna z mých posledních fotek, ale patrné to asi moc není. Nevadí. Po cestě zpátky jsme intenzivně debatovali o gisech, takže i tak byl druhý výlet velmi povedený.

Večer jsme byli pozváni na večeři ke koordinátorce univerzity v Macinu, která s námi byla také na exkurzi, ale protože jsme již byli velmi unavení, tak jsem jen zdvořile kývali a pochutnávali si na kuřeti s kořením. Mňam. Pokecali jsme pár věcí v ruštině s profesorem a pár v němčině s jejím manželem. Do toho geolog v angličtině. Já jsem požádal o zapůjčení CD s folklorními písněmi a večer byl u konce. Usnuli jsme na ubytovně jako broučkové (knižně od Jana Karafiáta – pozn. redaktora) a byli jsme velmi spokojení. Den se vydařil.

Den sedmý – sobota (5.5.2007)

Den návratu do Bukurešti. Nic zvláštního se nedělo. Sbalili jsme se a čekali. Pak jsme se šli podívat na úřad v Macinu, nebo kulturní dům, kde jsme dostali nějakou knížku a CD s videem o Macinu a mohli jsme vyrazit na zpáteční cestu. Ještě jsme ve městě potkali policajta, ale ten s námi byl také na exkurzi, takže pohoda. Cesta do Bukurešti byla celkem nudná, tak jsme raději spali. Dorazili jsme kolem osmé večer na pokoj a zhodnotili exkurzi velmi kladně. Poznali jsme spoustu nových lidí i míst, ale také se ocitli v nebezpečných situacích. Prostě zážitek, jak má být.

Teď, když se pomalu blíží náš návrat domů, se již velmi těším zpátky. Je to tu hezké, ale občas si říkám, že po pár týdnech strávených v Rumunsku si budu té naší zemičky více vážit. Už se moc těším domů na moji Vladěnku, na rodiče, na mého bratra nejoblíbenějšího a na spolužáky ve škole. Zdůrazňuji tímto, že se netěším na zkouškové období.

Zdraví Lupýno…

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.