Kdyz jsme si kupovali jizdenky do Bukuresti v Olomoucke pobocce GTS, tak jsme netusili, ze sluzby poskytovane renomovanou agenturou mohou byt velmi lehce zpochybnitelne. Nicmene jsme jizdenku zakoupili, presto ze se nam takrka pred ocima zvedla cena o 200,- Kc, tedy z 1200,- na 1400,- Kc. Kluk co nam to prodaval se jen osival a krcil rameny, ze se to proste stava. Ok, co se da delat, kdyz autobusy do Rumunska jezdi jen dvakrat tydne a to jeste podle buhvijakeho jizdniho radu. No nic. Spokejene jsme si vzali jizdenky a sli zarizovat papirovani s Erasmem.
Stojime s Frantou na nadrazi v Brne. Autobus do Rumunska ma prijezd 23:45 k nastupisti cislo 13. Zima neni, je pouze tma a cistici ceta, ktera ma na starosti poradek na nastupistich se rozhodla, ze budou umyvat nastupiste jejich vodnim delem prave ted. Cekame tedy s napetim, jestli k nam driv dojede nas autobus nebo ona ceta, ktera nas krasne postrika.
00:15 se priritil blize nespecifikovany autobus. Projel kolem nas a zastavil nekde mezi nastupistemi 14, 15 a 16. S Frantou jsme se na sebe hezky podivali a ja se sel tedy zeptat kam ma namireno. Z autobusu se vyhrnuli sami tmavi lide a vsichni si jako na povel okamzite zapalili cigarety. Pres vsechen dym jsem se dostal k ridici, ktery na me jen ziral a kouril spokojene dal. Jedna ochotna pani, ktera zvladala jak cesky tak rumunsky jazyk se mi ochotne zeptala, jestli miri i do Bukuresti. Odpoved: asi ANO. Taky jsem skocil pro Frantu a rikam ze teda jako asi je to mozna nas autobus.
Dali jsme jim jizdenky a cekame. Franta je uz odbaven a jeho zavazadlo jiz jeden z ridicu rve nasilim do ulozneho prostoru, plneho nesmyslne velkych tasek (ala Vietnamies). Ja ovsem takove stesti nemam… Ridic jen krci rameny (asi narodni zvyk Rumunu) a rika ze me jako nema na seznamu cestujicich. Okem jsem prejel jeho seznam plny rumunskych jmen a nevidel jsem tam sebe ani Frantu. Rekl jsem mu (nastesti! – jeden z nich umel anglicky), ze ani muj kolega neni na seznamu a co to ma jako znamenat. On mi ukazal pocet sedadel 49 a rikal, ze maji vsude plno. Takze me nemuze vzit. Franta mel pry stesti, protoze z Prahy jeden cestujici nejel a proto ho napsal misto neho.
Stali jsme s Frantou vedle busu a divame se na sebe. Pojede jeden z nas a druhy az rano vlakem nebo jak teda? Pani co stala vedle nas a zrejme doprovazela nekoho do zeme Rumunu nam rikala, ze je lepsi jet rozhodne busem, protoze ve vlaku nas okradou hned po ceste, kdezto v autobuse az po prijezdu. Zacali jsme tedy sepisovat jmena ridicu a fotit si seznam cestujicich, aby nam to ten klucina ve svetriku z agentury GTS vubec veril. Cestovka EUROLINES, ktere patril autobus je pomerne znama, jezdi po cele evrope, ale vsechny trasy, zvlaste ty vychodni, nemuze mit proste tak dokonale.
ps.: Student Agency do Rumunska nejezdi, proste na to nemaji 🙂
Ridici po 20 minutach dohadu navrhli reseni: muzeme vas posadit oba na misto vedle ridice (takove to miniaturni vyklapeci sedatko – pripominam, ze cesta mela trvat 24 hodin). Pry na prvni destinaci spousta lidi vystoupi a tak si budeme moci pohodlne sednout. Stacilo par okamziku na rozmysleni. Prachy by nam asi nikdo nevratil, cesta vlakem je strasna a v Bukuresti mame domluvene lidi, kteri nas maji v dany cas vyzvednout, takze: JEDEM.
Sedeli jsme tedy s Frantou na sedadle pro jednoho. Druhy ridic si musel zalezt do te mininocleharny pod podlahou autobusu a vyrazili jsme … Driv jsem si delal srandu, ze budu rad az budu sedet v tom autobuse a vydam se na cestu. Ted jsem byl vazne rad, ze se s nami vubec nekdo bavil a byl jsem taky moc rad, ze jeden z ridicu za mlada nelenil a ucil se trochu anglicky.
…
Tak tedy vyjizdime z Brna na dalnici a ja se tak trochu desim. Ridic (ten co umi anglicky) si se mnou chce trochu vykladat. Ptal se nas jestli jedem poprve do Rumunska a kdyz jsem odpovedeli ano, tak se jen zasmal a doslova rekl: „To teda neni napoprve moc dobra zkusenost, snad to pujde v Rumunsku lepe!“ Otacim se a sleduji silnici. Autobus Neoplan ma maximalku asi nekde kolem 150 km/h pri plnem obsazeni, to ovsem naseho ostrileneho ridice nemuze vubec rozhodit, protoze jede s vetrem o zavod.
Prijizdime ke slovensko-ceskym hranicim. Na predchozi otazky k ridici, jestli nebude vadit ze sedime dva na miste pro jednoho, kde navic nemame co delat, mi odpovidal jen krcenim rameny a uklidnuje me, ze to bude v pohode, ze se to nejak udela. Chvili tedy krouzime busem po slovenske celnici, az jsme konecne nasli okynko, kde je „nespici“ celnik. Proleza busem, ktery strasne smrdi po cigaretach a buhvicem jeste a jen z donuceni kontroluje fotky na pasech. Potom neco mumla a prodira se ven. Nas ridic se ho jeste pta, kde by mohl zaplatit poplatek za slovenskou dalnici, ale celnikovi je to uz jedno, ukazuje nekam do Tater a otevira zavoru. Jsme na Slovensku. Snazil jsem se celnika cesky zeptat, jestli je vsechno v pohode, ale ten me hned zaradil mezi rumunskou mensinu v CR a mavl nade mnou rukou. Tak tedy zase sedime s Frantou na miste pro ridice a spokojene si to zenem dal. No. Spokojene. Franta hned usnul, ale ja nemuzu. Musim sledovat cestu … nechapu proc ridic autobusu plneho lidi predjizdi Audi A8 jedouci rychlosti aspon 140 km/h. Trvalo to asi 5 minut, ale dokazal to … a ja si rikam, ze v tomto buse proste nikdy neusnu!
To be continued … Cestou necestou 2
Madarske hranice – tak tady jiz byla situace zajimavejsi. Ridic byl klidnejsi, protoze asi s Madarama lepe kamaradi. Celnik opet proleza autobus, ktery jeste vice smrdi a je snad jeste vic plny nez pri odjezdu. Vzadu zacalo brecet asi rocni dite. Kdyz celnik vychazel z busu, tak se na chvili zastavil u ridice, neco kecal a pak se dival na nas. Prej co tu jako delame. Ridic ho uklidnuje. Celnik jde tedy ven. Vracime se na sva mista, dvere se zaviraji a jsme pripraveni na odjezd. Celnik, ktery se vraci z jeho boudicky z toho ale neni nadsen. Pta se jestli nemame aspon nejakou kolu, fantu, pivo, chlast!!! Ridic klasicky krci rameny. Ukazuje malou pet lahev, kterou ma pro vlastni potrebu. Celnik zakricel neco jako P..A! a ukazoval na rozbite predni sklo. Fakt ze jo! Predni sklo je nad nami i nad ridicem docela slusne popraskane, ale podle toho jak ridic reaguje, je patrne, ze takto jezdi uz roky. Celnik rekl, ze to do priste bude v poradku a nebo at mu neco dame. No proste oko za oko, zub za zub. Konec. Domluveno. Odjizdime a jsme v Madarsku. Nastesti. Ridic se smeje. Ptam se jestli to na rumunskych hranicich bude taky takovy sajgon, ale on me uklidnuje … a zase se smeje. Historka, ze jednou museli platit 50 EURO za to ze vezli dva lidi na miste pro ridice, me vubec neuklidnuje, ale co uz. Pokracujem po madarske dalnici a tentokrat to vypada ze usnu.
Rumunske hranice – situace se opakuje temer stejne jako na madarskych. S rozdilem, ze se ridic jeste vic smeje a ze celnik by toho chtel jeste vic … fanta, cola, sprite, pivo, cigarety, chlast. Nic nemame. Ridic dokonce pozadal cestujici o nejaky proviant, ktery by mohl dat celnikum, ale nikdo nereagoval – ja jsem si svuj mobil drzel levou rukou pevne v kapse a na batohy, kde mame spoustu elektroniky jsem radeji vubec nemyslel. Ale pokracujem v ceste, uff. Nastalo stridani ridicu, takze muj oblibenec jde spat pod podlahu busu a na misto nastupuje ten druhy, ktery neumi anglicky, nechce si vykladat a nesmeje se. V Rumunsku nejedeme po dalnici, des a hruza. Ale presto po treti hodine rano … usinam, definitivne, uz nemam silu sledovat ridice – zabijaka.
Rano za svitani me probudil nejaky pohyb. Ridic se osiva a snazi se neco vyndat z prihradky. Obal na CD. Silnice je klikata, ale jemu to nijak zvlast nevadi. Pousti volant v plne rychlosti a snazi se dat CD do mechaniky. Pak si rozmotava sluchatka a zapojuje je do malinkeho monitoru uprostred palubni desky. Chce se snad divat za jizdy na film??? Vypada to tak. V tu ranu jsem vzhuru a sleduju, jestli nepotrebuje pomoci s rizenim, kdyz ma v jedne ruce CD a v druhe sluchatka. Jen se na me usklibl a rozmotava dal. Snazim se radeji zase usnout, ale nejde to. Po chvili ridic zjistil, ze je neco spatne a a ze mu to nehraje. Asi si chtel pustit jen MP3 do usi, ale nevyslo mu to. Tak to zase v klidu uklizi a autobus si vesele poskakuje po silnici od jednoho okraje ke druhemu. To nedavam, usinam.
Nekdo mi klepe na rameno. Ridic. Posunkama ukazuje svuj zadek a pak palcem mava za sebe do autobusu. Usmivam se na neho a dekuji mu, ale na zachod se mi nechce. Nechapave me sleduje. Po chvili mi doslo, ze asi je volno v autobuse na nektere ze sedacek. Ano, jsou volne dve sedadla u dvou slecen. Obe jsou nastesti z Cech a tak neni tezke se s nimi domluvit. To byla teda noc, ale hlavne ze jsme na ceste, mohlo to byt daleko horsi. Zastavujeme na benzince a muzeme si tak konecne prohlednout rumunsky venkov. Na benzince jsou dva opelichani psi. WC je dohromady s myckou aut a vsichni se na nas divaji nevrazive. Radeji zase pojedeme.
Zastavka Arad – toto mesto bylo prvni rumunskou zastavkou. Nekdy po devate dopoledne. Abych rekl pravdu, tak me uchvatilo nejvice svoji chudobou. Take zde vystoupilo dost lidi, takze v autobuse se uz skoro dalo dychat. Klimatizace, kterou autobus mel, byla pustena kupodivu jen na nejnizsi vykon a pozdeji, kdyz uz svitilo slunicko a zacalo byt horko, ji ridic autobusu radeji uplne vypnul. Mozna si myslel, ze se nas tak rychleji zbavi. Mel pravdu. Po chvili pokrikovani rumunu pres sebe v celem autobusu zase vsichni svorne usnuli a byl klid. Jediny kdo neusnul bylo jiz zminovane ani ne rocni dite, ktere zacalo brecet a nechtelo prestat, takze spanek byl spise takove pretrhavane sneni.
Pak jiz probihala cesta pomerne klidne. Zastavky Temesvar, Sibiu, atd. Casto jsme na zastavkach potkavali podobne autobusy EUROLINES. Mirili bud z Nemecka, Francie ci jinych evropskych zemi prave do srdce Rumunska. Dokonce na jedne ze zastavek se k nam pripojili lide z autobusu z Nemecka. Asi nechteli jet dva busy tu samou trasu, tak je k nam proste hodili a pribyl nam taky jeden ridic. Proste pohoda. Asi se to tak normalne dela. Zase byl tedy plny autobus. Dostali jsme se do hor, kde byly cesty klikate a uzke, doprava husta, same nakladni auta. To ovsem nemohlo vadit nasemu ridici. Opet se snazil dokazat, ze autobus Neoplan je nejrychlejsi a vsude projede. Protijedouci auta pro nej byly temer vyzvou a hlavne troubil. A troubil hodne. Ten kdo chtel spat, musel si zvyknout. A tak jsme se nakonec pred setmenim objevili pred Fagarasem, predposledni zastavkou pred hlavnim mestem Rumunska. Spise nez silnici to tady pripominalo polni cestu, ktera se teprve buduje. Cesta do Bukuresti chvili proto vypadala jako prerusovana jizda na zvonkove draze. Jeli jsme vzdy jen chvili a pak jsme zase chvili jen stali nekde v poli pred semaforem a cekali az nikdo neprojede a skoci zelena barva. Nastesti se brzy setmelo a my jsme dorazili na predmesti Bukuresti.
Prijezd na misto: 00:15, tedy presne 24 hodin potom, co jsme zazili sok v Brne ohledne jizdenek. Nastesti nas tady jiz cekali nasi Rumunsti pratele z univerzity. Byli velmi ochotni a zaridili nam kolej, na kterou nas neprodlene odvezli. Tak tedy skoncila jizda pres pul vychodni evropy. Nezbyvalo nez se rozloucit s nasim autobusem, u ktereho jsem v tu chvili obdivoval, ze je jeste pohromade a poklonit se obema trem ridicum, kteri nas v poradku dovezli. Dekujeme.
V dalsim dile: popis ubytovani a pocatecniho preziti v Bukuresti 🙂 Papa