V Bukurešti už nás čekali naši přátelé z univerzity. Museli jsme jim psát mnoho sms během cesty kvůli spoždění, ale něco mi říkalo, že dobře chápou naši situaci. Asi dobře znají svoji vlast a tedy i to, jak to v Rumunsku chodí na cestách. V autobuse jsme se nakonec seznámili s českou studentkou Petrou, která jede na podobnou studentskou stáž jako my, akorát na filozofickou fakultu. Ona ale němela takové štěstí, že by ji někdo čekal u autobusu a tak jsme naše přátele poprosili, jestli by ji také nezavezli na místo, kde má domluvenou kolej, když mají auto. Vyhověli. A tak jsme mohli naše batožiny začít ládovat do jejich autíčka. Většina lidí jezdí v Rumunsku starou poctivou Dacií, ale naši přátelé měli již nový typ. Tedy nazvaný Dacia Logan. Jezdí jich tu spousta a používají je také taxikáři. Bylo kouzelné sledovat, jak se do něj vlezou naše batohy, naše druhé batohy, naše příruční batohy a taky my tři na zadní sedadlo. Jeden človíček přebýval, protože s námi a dvěma rumunskými doktorandy jela ještě jejich kolegyně a tak jeden musel jet taxíkem. My jsme naše koleje našli velmi snadno. Jen jsme se trochu zarazili, když nám říkali, že přesně neví, kde by mohla mít kolej Petra, ale že to budou hledat a prostě najdou, a tak jsme vzali batožiny a prostě šli na pokoj. Ionut (doktorant z univerzity) nám pokoj ukázal a byla to celkem pohoda. Umyvadlo, skříň, dvě postele, stůl pro jednoho a velké horko v malé místnosti. Tak to jsou koleje pro zahraniční studenty. Museli jsme chvíli přemýšlet, co třeba dělají japonci, když sem dojedou. Ti si musí určitě pronajmout nějaký drahý hotel místo tohoto kamrlíku. To jsme si říkali do chvíle, než jsme na chodbě jednoho potkali. Japonec má pokoj hned vedle a japonka zase na druhé straně, takže to tu vypadá na pěknou japonádu 🙂 Ale aby to nevypadalo, že jsme citlivky, tak musím říci, že na pokoj jsme si velmi rychle zvykli. Je to vlastně celkem pohoda, srovnatelná s kolejema českýma. Nemohl nás „vykolejit“ ani fakt, že v celém kampusu není jediná malá kuchyňka, kde by se dal uvařit třeba čaj či polévka. Trochu jsem tedy nechápal otázku Ionuta, jestli raději chodíme na jídlo ven nebo si vaříme 😉 no vařili bychom si jistě rádi, kdyby jaksi bylo kde … no nic, popojedem. Sociální zařízení: kapitola sama pro sebe, ale nepatří sem, do tohoto slušného deníku … prostě tu nemají prkýnka a na koleji nežijí jen slušní lidé => trochu zkažená nálada, ale budiž. Sprchy jsou na místní poměry dost dobré, což nás potěšilo 🙂Takže bydlíme v kolejním kampusu – čtvrť Grozavesti. Je tu zastávka busu i metra, čili pohoda. Nějaké hospůdky kolem taky, ale zatím jsme je všechny označili kódem „na vlastní nebezpečí“ – uvidíme později. Do školy jsme se dostali ráno. Vzal nás tam Ionut a ukázal nám jak to ve městě chodí. Je velmi ochotný a jde vidět, že cítí odpovědnost se o nás postarat, což je tady na východě k nezaplacení (mé první dojmy).
Klepeme na kancelář pro Erasmus. Po otevření dveří odhrnujeme hustý cigaretový dým a zdravíme. Hello! ozve se někde zezadu. Usmívá se na nás sekretářka drobné postavy. Je velmi sympatická, avšak cigaretu nechává raději v puse. Mluví dobře anglicky, takže není problém ji pochopit a posadit se na židle, ze kterých sundává kopu papírů na zem. Ok, probíráme papírování. Nabídla nám taky kurz rumunštiny, ale ten mi s těžkým srdcem odmítáme. Ona vše rychle chápe a přináší nám stohy knih. Tedy konkrétně učebnice rumunštiny v rumunštině a říká, že nám to bude do začátku stačit. Jako bonus přidává průvodce Bukureští v angličtině a svou vizitku. Stále kouří a směje se. Nakonec jsme jí učebnice raději nechaly. Říkala nám však, že je máme u ní schované a můžeme se pro ně kdykoli stavit. Tak to bychom měli v pohodě.
Další zastávka – fakulta geografie. Naše působiště pro několik následujících týdnů. Spousta mladých lidí. Plakáty a mapy po stěnách, klasika, jako u nás. To se nám líbí. V kanceláři doktorandů se seznamujeme se spoustou dalších lidí. Všichni nás tak nějak očekávali a všichni umějí anglicky. Všichni se smějí a vykládáme si. Opravdu vřelé přijetí. Pracovní prostor o několika stolech a počítačích spíše připomíná (ne)uklizený sklep s oknem, ale není to u nás taky tak? 🙂 Ano … Jinak: víte co je to turecký záchod? Já to tušil, ale poprvé jsem měl tu čest až tady na univerzitě v Bukurešti. No comment.
Taky se nám nepodařilo sehnat sekretářku, která nám má dát naše studentské průkazy. Bohužel jediný člověk na celé univerzitě, co nám je může dát. Velikonoce se tady slaví jak týden před, tak týden po, takže průkazy nebudou. To znamená, že zlevněné lítačky na dopravu ve městě taky ne. Ale dá se to naštěstí finančně utáhnout po několik prvních dní i za plné jízdné. Důležité je, že jsou tu svátky a tedy ne všechno klape tak jako normálně – říká nám náš koordinátor, který nás má jako stidenty Erasmus na starosti. Něco v hloubi mi ale říká, že to nebude jen těmi Velikonocemi.
Odpoledne jsme si řekli, že bychom mohli vyřešit nějaké jídlo. Ionut doporučoval Carrefour, který máme hned za kampusem. Jdeme na to. První jsme zamířili do obchůdku Vodafonu, kde jsme chtěli rumunskou dobíjecí kartu na mobil kvůli levnějšímu volání s kolegy ve škole. Je to stejný systém s kreditem jako u nás, takže pohoda. Beru dvě, Franta platí a už si to šlapeme pro košík do potravin. Najednou se Franta zarazil a ptá se mě, proč jsem vzal dvě. Chvíli přemýšlím a nakonec docházím k názoru, že nevím. Pravda je, že pro levnější komunikaci s přátely z univerzity stačí jedna. Ok, musím druhou vrátit. Prachy jsou prachy. Prodavač si mě prohlíží a sleduje mě, jak se mu snažím nastalou informaci anglicky vysvětlit. Něco pochytil a tak se snaží zkontrolovat obálku s kartou do mobilu, jestli jsme ji neotevřeli a nevzali. Nakonec tedy kýve jakože v pořádku a vrací 15 RON (15 nových rumunských Lei – asi necelých 150,- Kč). Jsem šťasten, že je situace vyřešena. Ještě jednou se mu omlouvám, beru peníze a mizíme pro košík.
Předvelikonoční Carrefour v Bukurešti v šest hodin odpoledne bez klimatizace bych vám přál vidět. Respektive stačí vidět. My ho museli zažít. V tom spěchu nás nenapadlo, že by tam mohlo být hodně lidí. Prostě tam byli. Snad celá Bukurešť. U pokladny nás všichni sledovali, jestli jsme normální, když si kupujeme jen trochu pečiva a něco na pití. Po asi půl hodině nervózního čekání ve frontě, kde před náma sice byly jen dva košíky, ale naprosto plné, jsme tedy byli volní a mohli jít na pokoj. Tam si užít svůj čerstvě zakoupený bílý chleba s 5 litry žluté limonády a českým salámem, při sledování amerického filmu na notebooku čínské výroby. Ano. Nastal klid a tma. Už jsme si nevšímali štěkotu psů, kteří v Bukurešti každou noc brání své teritorium, a že jich není málo. Prostě jsme se na pokoji zamkli a usnuli.
V dalším díle: bukurešťské ulice, metro, skanzen a děti