Při prvních krůčcích v neznámém městě jsme narazili na spoustu zajímavých věcí. Jednou z nich bylo také muzeum lidové vesnice neboli skanzen. Za lidovou cenu 3 LEI pro studenty nebyl problém si toto potěšení plně užít. Na místo jsme se dostali metrem, které je nám zatím záhadou. Nicméně požadovanou stanici jsme kupodivu trefili. Od ní to již k muzeu byla jen 15ti minutová procházka a tak po několika dotazech směrem k domácím nám bylo jasné, že jdeme správně. V muzeu, které bylo na naše poměry nadprůměrné jsme viděli styl domečků z různých rumunských a moldavských koutů, z hor i z nížin. Chakoupky byly velmi malebné a podle kraje bohaté či chudé. Část skanzenu se dala přirovnat tomu rožnovskému včetně kostelíku. Z toho jsem však byl vykázán, protože jsem si sednul na zakázanou lavici v chládku. Pohotová dáma, která místo hlídala mi několika rumunskými slovy zřejmě trochu vynadala, ale nic vážného z toho nakonec nebylo. Muzeum bylo velmi příjemným zpomalením v tomto jinak velmi rušném balkánském hlavním městě.Co nás také potěšilo byla návštěva hlavního náměstí Piata Unirii, které je přímo ve středu města a je z něho krásně vidět i Cauceskův parlament, což je největší budova v Evropě a možná i na světě, nebýt Pentagonu v Americe. Jeho stavba není zatím ještě dokončena a při jeho velikosti kdoví kdy bude. Při procházce náměstím, kde je plošně velmi rozlehlá fontána jsme se s Frantou začali fotit. Bylo hezké slunečné počasí a naláda byla dobrá. Fotil jsem Frantu zrovna u fontány s krásnou mozaikou mořských koníků na jejím dně, když tu jsem si všimnul, že se k nám blíží tři tmavé děti. Vypadali nenápadně a tak jsem si jich nevšímal. Jak se pomalu blížili, tak jsem akorát dofotil a vracel jsem Frantovi foťák. Vtom nás děti začali velmi intenzivně prosit o peníze. Jediné anglické slovíčko „money“ uměli velmi dobře a jeden z nich si přede mě i kleknul a klaněl se k zemi. Bylo to divné, tak jsme řekli, že nic nemáme a chtěli jsme pokračovat v cestě. To se ale dětem nelíbilo, začali se na nás sápat, dívali se nám po kapsách a byli dost neodbytné. Ve chvíli, kdy nám vyndávali ruky z kapes a Frantovi sahali po foťáku, se nám to přestalo líbit. Vytáhl jsem z kapsy 10 Bani (asi jedna koruna) a podal minci nejmenšímu chlapci, ten se začal smát a pokračoval v dotírání na naše kapsy a peněženky. Slyšel jsem Frantu, jak na ně už křičí a tak jsem taky zvýšil hlas. Cítili jsme se dost bezmocně, protože kolem zrovna nebyli žádní lidi. Naštěstí to děti přestalo brzy bavit a když jsem toho nejmenšího silně odstrčil, tak vypadali, že už raději půjdou. Zkontrolovali jsme si všechny cenné věci. Vše bylo na svém místě a nic nám nechybělo. Trochu jsme z toho byli rozladěni, ale aspoň už víme, že příště se s dětmi nemáme vůbec bavit, natož jim ukazovat, že nějaké peníze máme. Děti ulice jsou v Bukurešti velkým problémem a bohužel taky častým jevem. Potkáte je prakticky kdekoliv. Tak jako psy. Jsou součástí kultury města, které je v tomto směru velmi specifické. Pod pojmem děti si ovšem nepředstavujte jen malé kluky a holky. Jeden klučina z těchto dětí byl o trochu větší než já a ten nejmladší jen o hlavu menší. I to byl důvod proč obrana proti nim není tak jednoznačná 🙂
Na velikonoční pondělí jsme si naplánovali výlet. Snagov, město 30 km severně od Bukurešti. Na mapě byla poblíž vyzbnačena přírodní zajímavost a nedaleko také symbol kláštera. Vyrazili jsme brzo ráno (8 hodin dopoledne rumunského času), abychom se vymotalo z hlavního města. Metro nás dovezlo téměř na okraj, kde jsme již pěšky měli dojít k autobusovému nádraží. To však na místě, kde jej mapa znázorňovala nebylo 🙁 zavládl smutek v řadách českých turistů a nastalo hledání a dotazování. Po několika minutách jsme se dozvěděli, že se nádraží přestěhovalo, ale nikdo neví kam. Jak typické. Asi zmizelo do pekla … 🙂 Poslední nadějí byl řidič autobusu, který postával u silnice. Řekl, že nás tam rád zaveze. Nasedli jsme do autobusu a za 45 sekund jsme tam byli. Jen stačilo přejít ulici, dát se doleva a po 300 metrech už jsme bylo na nádraží u letiště Baneasa 🙂 Bohužel naše informace „jede to odtud 9:30 na Snagov“ nebylo dostatečná. Autobusy přijíždeli a odjížděli, ale žádný nebyl náš. Pani, která držela pět tulipánu se s náma dala do řeči. Říkala, že neco jet musí a ať se ptáme řidičů kam jedou, že to tak snadno zjistíme. Měla pravdu, všichni řidiči nám řekli, že na Snagov nejedou. Po hodině čekání a sledování páru psů, kteří … ehm, to raději nenapíšu … jsme už výlet skoro vzdali. Snědli jsme i čokoládu. V tom se ze silnice vyřítil rychlostí koňského povozu starý žlutý autobus s číslem 446. Ten byl náš. Později jsme zjistili, že se těmto busům přezdívá Yellow Submarine, což na ně sedí. Naběhli jsme dovnitř a když se monstrum rozjelo jsme zjistili, že se tady neprodávají lístky. Nevadí, risknem jízdu načerno. Stejně je tu plno lidí a jsou velikonoce, tak co. Autobus jel velmi pomalu. Velmi. 30 km/h je velmi pomalu i na rumunský bus. Bylo horko. Za hodinu a něco jsme byli na místě. Pro jistotu jsme přejeli jednu zastávku a vystoupili v jiné vesnici než jsme chtěli. No hlavně, že jsme někde, ven z města.
Na cestu jsme si koupili nanuky v místním krámě a pokračovali po silnici. Netrvalo dlouho a stopli jsme auto, které nás popovezlo o pár kilometrů a potom hned druhé. Dostali jsme se tak blíže klášteru, ale bohužel asi prošvihli přírodní zvláštnost. Z klášteru, ke kterému jsme se dostali po cestě přes pole se nakonec vyklubal kostel postavený po roce 1989. Vevnitř byl však velmi hezký. Kolem kostela bylo několik domů, taková menší komunita. U rybníka, který byl poblíž nedávno uměle vytvořen bagrem jsme posvačili a rozhodli, že se vrátíme. Prošli jsme přrilehlou vesnici a marně hledali zastávku autobusu. Domorodci nás odkázali až na hlavní silnici do Bukurešti, kde jsme začali místo čekání na bus zase stopovat. Po několika dlouhých okamžicích v nesnesitelném horku konečně zastavilo auto. Byl to dobrý stop, zavezli nás totiž téměř na halvní náměstí Piata Unirii. Tak dopadl náš výlet, který byl sice plánován trochu jinak, ale nakonec se vydařil a byl celkem levný. Proto jsme za ušetřené peníze zašli hned na pizzu s pivem, což nás velmi povzbudilo k večernímu spánku 🙂