Výlet do přírody a taky trochu do města

Rozhodli jsme se, že na víkend podnikneme výlet. Konečně vypadnout z města – Bukurešť je o víkendu dosti o ničem, pokud nechcete noci trávit v klubech, kde hraje velmi nahlas muzika a pivo za 5 až 6 LEI (50 až 60 korun) tam s pijí mladiství, někdy dokonce děti. Jako dobrou lokalitu na výlet jsme vybrali bahenní sopky (Piclele Mare, Piclele Mitch) u města Berca (nedaleko Buzau) a potom se vydáme na Brašov, ve směru na Bran Castle, což je hrad, kde pobýval prý Dracula. On tam teda nikdy nebydlel, pouze se ho snažil dobýt, ale protože je to významná lokalita a je tam hezky a hory, tak se z toho stalo turistické centrum. Takže na bahenní sopky jsme vyrazili ráno po osmé z nádraží Obor, tedy autobusem. Celkem bez problémů, akorát že nás v autobuse hromadné dopravy v Bukurešti málem nachytal revizor. No bylo to těsné, ale vše dobře dopadlo 🙂 Autobus do Buzau nejel, jelo MaxiTaxi. Normální dodávka, která má vzadu udělaný prostor na sezení. Je to pohodlné, jede jen asi 16 lidí a je to jen o trochu dražší, na druhou stranu zase rychlejší a často je to jediný možný způsob dopravy na určité místo. Problém je, že neexistuje jízdní řád těchto MaxiTaxi, takže se musí člověk ptát. Cesta do Buzau trvala asi dvě hodiny a potom jsme museli najít spoj do Bercy, ten jel z jiného nádraží v Buzau, tak jsme museli zase najít to nádraží. Naštěstí nás tam po několika rozhovorech odvezl řidič autobusu číslo 2, který se odněkud prostě objevil a řekl, že tam jede. Na druhém nádraží v Buzau jsme si dali Mici, klasické rumunské jídlo, které vypadá jako malinké čevapčiči a chutná jako lepší klobáska. Celé se to dělá na grilu a zakusuje se k tomu kousek pečiva z horčicí – no prostě pochoutka za 3,5 LEI 🙂 Poté jsme tedy našli autobus do Bercy a jeli. Raději jsme v buse usnuli, abychom nemuseli sledovat řidiče a jeho šílenou jízdu na ještě šílenějších silnicích (ale na to jsme zvyklí z D1, že 🙂 ). Během cesty busem jsme se pomalu dostávali do hor. To je právě to, na co můžou být rumuni hrdí. Hory, příroda, takřka divočina na některých místech.

Řidič nám zastavil na cestě někde v horách a ukazoval na cedulku, která říkala: 2 km k bahenním sopkám. Tak jsme se vydali na cestu a přitom obdivovali krásy přírody. Ke vchodu do areálu sopek jsme dorazili asi za 40 minut cesty do kopce. Pán se na nás už zdálky smál. Vstup pro studenty 2 LEI. Podíval se na nás a řekl: „Grátis, protože máte batohy.“ 🙂 To se nám líbilo a tak jsme vstoupili. Sopky se nám velice líbili, byl to kus neživé přírody, který stojí za to. Všechno to pomalu bublá a vytéká. Z fotek to není ono, ale jako malá záplata to postačí 🙂 (viz galerie foto „sopky“)

Pak jsme se rozhodli, že půjdeme i na druhé sopky, které nejsou tak dobře přístupné, ale mají být ještě větší. Jmenují se Piclele Mitch. Poptali jsme se na cestu, ale nebylo nám to vysvětlení úplně jasné. Chlapík to říkal nějak podivně. Posílili jsme se pivkem Ursus za lidovou cenu a raději vyrazili na cestu, protože bylo dost pozdě. Chvíli jsme se vraceli po cestě odkud jsme přišli a potom zahnuli ke kopcům po vyšlapané cestě (před lety možná traktorem vyjeté). Po chvilce jsme ovšem pochopili, že cesta kterou jdeme není správná a navíc začalo zapadat sluníčko. Přišel tedy na řadu stan, který nám půjčili na univerzitě. Se stanem to byla ve škole taky zábava. V jedné kaceláři nám představili doktoranda, který měl mít stan. Když otevřel skříň, tak z ní vypadlo asi šest stanů a karimatka. Další doktorand nám ovšem udělal lepší nabídku: stan značky Hannah – čili česká výroba, prý kvalitní … to nás potěšilo, Hannach jsme sbalili a šli, karimatku jsme vzali raději také. Tak se pozná rumunská ochota, pokud něco jde zařídit, půjčit nebo obstarat, tak to pro ně není problém. Také velmi rádi poradí. Toho si velmi vážíme a hodně nám to pomáhá, když člověk hledá cestu nebo cokoliv jiného. Tak jsme tedy uprostřed kopců rozdělali stan a začali přemýšlet o večeři. Zvítězil návrh na polívku ze sáčku a tak se toho Franta a jeho Var ujmuli. Polívečka nás zahřála. Následoval malinký výstup na kopec vedle našeho stanu a výhled na zapadající slunce. Pohled krásný, ale se zapadajícím sluníčkem přicházela zima a to se nám nelíbilo. Navlekli jsme na sebe většinu oblečení, rozložili karimatky do stanu a zalehli jsme. Zezačátku to šlo, ale později v noci se opravdu velmi ochladilo. Každý z nás se snažil častými pohyby zahřát a ještě více se zabalit do spacáku. Nakonec ale přišlo ráno a sluníčko, kterému jsme mávali za kopcem, se naštěstí zase objevilo před kopcem a začalo rychle ohřívat naše zmrzlá těla. Trochu pohybu nám rozproudilo krev, sbalili jsme se a hurá na cestu za sopkami.

Potkáváme ovčáky. Je jich asi pět, jejich psi jsou klidní. Ptáme se na cestu. Oni nám konečně ukazují správný směr i vzdálenost. Zároveň nám nabízí krátké svezení v jejich prastaré Dacii. Na to přistupujem a hned sedíme v autě, zatímco ostatní ovčáci se pohodlně vezou na vozíku za autem. Říkáme jim, že jsme spali ve stanu nedaleko. Oni na to, že je tu v noci celkem zima a vlci! No jeden prý zakousl dnes v noci ovci … no comment. Projíždíme kolem stromu, na kterém visí mrtvá rozkousaná ovce, nevíme zda tomu máme věřit či ne, jestli si z nás nedělají srandu. Za chvíli vystupujem z auta a vidíme kopec, za kterým jsou údajně sopky. Raději tedy pošlapem nahoru. Franta jim dává loka české slivovice, moc jim děkujem a jdem.

U vrcholu si fotíme ukázkový sesuv půdy a potkáváme dalšího domorodce. Vykládá nám o všem možném, hlavně o tom, že za Causeska bylo lépe. Tomu dost dobře nerozumíme a tak se raději vydáváme směrem k sopkám, které jsou již hezky vidět. Po pár minutách již lítáme od jedné sopky k druhé, fotíme si je a sebe. Prostě paráda. Tyto druhé jsou opravdu o něco větší a není zde tolik turistů, protože se nedají jen tak objevit. Jak jsme se vyřádili, tak opouštíme místo a snažíme se dostat do vesnice Berca pěšky. Ovšem zase špatně, resp. cesta je dost dlouhá, čas se krátí, musíme se dnes ještě dostat do Brašova a autobus z Piclele (vesnice, kam jsme zabloudili) právě odjel, ale bez nás. Další jede o dost později. Nezbývá nám, než se vrátit po stejné cestě až na místo, kde nás včera vyhodil autobus. Jelikož už je dost teplo, tak nám to dává trochu zabrat, ale za hodinku už stopujeme auta na asfaltové cestě, která vede z hor na hlavní silnici do Brašova. Chytli jsme perfektní stop. Dva mladí kluci s babičkou plus my tři – to je celkem 6 lidí na novou Dacii, ale zvládá to naprosto v pohodě 🙂 Petra si s nimi vykládá o různých věcech, dokonce jsem zaslechl jméno Havel a tak nám cesta utíká. Za 20 minut jsme na hlavní silnici do Brašova, kde jede bus. Stop nám nabídl nějaký chlápek, ale byl pěkně drahý, chtěl 100 EURO, to teda opravdu nedáme. Za hodinku jel autobus. Měl už solidní spoždění, ale hlavně že jel. Dozvěděli jsme se ale, že cesta do Brašova potrvá nejméně tři hodiny. To byl trochu šok, ale na vybranou nemáme. Cesta odpovídá zhruba koruně za kilometr, což je v rumunsku celkem normální. Po třech hodinách jsme v Brašově. Celkem solidní peklo, jsme unavení a ukodrcaní a to jsme v tom buse jen seděli 🙂 Nicméně se máme setkat se zbytkem naší české skupiny asi o třicet kilometrů dál, u vesnice Bran. Autobus za chvíli jede, takže není problém, jen nás to už trochu zmáhá to cestování. Druhou část skupiny jsme tedy potkali, měli už zařízené ubytování a připravený program: koupí se nějaké pití, někde si dáme jidlo a pak trochu oslavíme výlet v našem ubytování s majitelem. Jak se řeklo tak to i bylo. Trochu jsme pokecali, něco popili a ulehli velmi příjemně znaveni. Aktivně prožitý den 🙂

V neděli ráno jsme hned vyrazili na hrad Bran. Vstupné 6 LEI pro studenty bylo trochu moc za pár místností s nábytkem a nějakým jiným vybavením, ale to jsme předtím nevěděli, že. Zajímavé bylo snad jen prolízání mezi místnostmi úzkými schodištěmi. Jinak normální prohlídka. Poté část naší české turistické úderné skupiny vyrazila na kopec za hradem. Po náročném výstupu (asi 100 až 200 metrů do kopce 🙂 ) s batohy se nám otevřela krásná scenérie rumunských karpat i se zasněženými vrcholky, dole se pásly krávy a do toho hezky svítilo sluníčko. Prostě nádhera, která stojí za to (viz poslední foto v galerii „sopky“). Tak jsme tedy zakončili prohlídku Branu a jeli autobusem zpět do Brašova, kde jsme si chtěli projít historické centrum. To nám trochu zkazil déšť, ale viděli jsme dvě městské brány, zavřenou katedrálu (proč zavíračka v neděli?) a hezké náměstí, kde se zrovna konaly nějaké slavnosti spojené s historií města. Po malém občerstvení nastal čas na návrat do Bukurešti, počasí tomu taky odpovídalo, protože byli pořád přeháňky. Návrat starým dobrým MaxiTaxi za 19 LEI. Bohužel měl řidič již dost plno a tak to vypadalo, že bude jeden muset stát. Pro jistotu neměl řidič na vrácení peníze, takže si od nás od každého nekompromisně vzal 20 LEI. Tedy trochu nás to zarazilo, ale jiná možnost nebyla. Vlak, který jede tuto trasu pod 8 hodin je dvakrát dražší a MaxiTaxi to prý zvládá za 3 hodiny. Ok, jedem. Na sedadlo pro dva jsme se vtěsnali tři a bylo. Přes dvě hodiny se to snad vydrží. Řidič vypadal, že chce vyhrát formuli jedna, protože s dodávkou na silnici dělal zase psí kusy. Poté se Petře svěřil, že se mu chce spát. Ona mu zase řekla, že už se rumunských řidičů dost bojí a tak si byli kvit a on se jen smál a dupnul na plyn. To yblo cestováníčko na rumunský styl 🙂 Před devátou večer jsme byli v Bukurešti jak na koni. Výlet byl u konce a naše síly také. Rozjeli jsme se do svých bytů, domovů a kolejí a další víkendovku začnem plánovat již velmi brzy, protože myslím, že tato se nám velmi povedla.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.