Rozejděte se, tady není nic k vidění…
Já a Franta jsme byli pozváni na sobotní školní výlet do přírody. Nevěděli jsme přesně, co bude cílem, věděli jsme pouze, že se opět podíváme na bahenní sopky. Bez váhání jsme řekli ano a nakoupili nějaké jídlo na jeden den – salám, sýry, pečivo a pití.
Tak máme za sebou další týden. Ten již byl také poněkud studijní, ale hlavně Rumunsky pohodlný. Ono to tady ani jinak nejde, protože vás k tomu okolnosti stejně donutí. Takže neustále podnikáme výpady do Carrefouru, který je úplně stejně plný jako před Velikonocema. Prostě je pořád plný. Minutu po otevření ráno, ale také minutu před zavřením večer. Začali jsme s Frantou hojně využívat naší lítačky na autobusy, tramvaje a trolejbusy. Naší nejoblíbenější linkou se stala 601, kterou jezdíme do školy i ze školy, a dále potom 123, která jede přes hlavní náměstí. Tramvaje jsem si moc neoblíbil, protože když jedou po ulicích, tak mají zvuk jako tank na bojišti a když člověk sedí vevnitř, tak taky, ale navíc se přidá klasický třes staré pračky Tatramat, kterou zasvěcení dobře znají … a ostatním řeknu tolik: je to kostitřas. Ale jezdí to a to je důležité. Hlavně, aby se člověk někam dostal :-)))
Rozhodli jsme se, že na víkend podnikneme výlet. Konečně vypadnout z města – Bukurešť je o víkendu dosti o ničem, pokud nechcete noci trávit v klubech, kde hraje velmi nahlas muzika a pivo za 5 až 6 LEI (50 až 60 korun) tam s pijí mladiství, někdy dokonce děti. Jako dobrou lokalitu na výlet jsme vybrali bahenní sopky (Piclele Mare, Piclele Mitch) u města Berca (nedaleko Buzau) a potom se vydáme na Brašov, ve směru na Bran Castle, což je hrad, kde pobýval prý Dracula. On tam teda nikdy nebydlel, pouze se ho snažil dobýt, ale protože je to významná lokalita a je tam hezky a hory, tak se z toho stalo turistické centrum. Takže na bahenní sopky jsme vyrazili ráno po osmé z nádraží Obor, tedy autobusem. Celkem bez problémů, akorát že nás v autobuse hromadné dopravy v Bukurešti málem nachytal revizor. No bylo to těsné, ale vše dobře dopadlo 🙂 Autobus do Buzau nejel, jelo MaxiTaxi. Normální dodávka, která má vzadu udělaný prostor na sezení. Je to pohodlné, jede jen asi 16 lidí a je to jen o trochu dražší, na druhou stranu zase rychlejší a často je to jediný možný způsob dopravy na určité místo. Problém je, že neexistuje jízdní řád těchto MaxiTaxi, takže se musí člověk ptát. Cesta do Buzau trvala asi dvě hodiny a potom jsme museli najít spoj do Bercy, ten jel z jiného nádraží v Buzau, tak jsme museli zase najít to nádraží. Naštěstí nás tam po několika rozhovorech odvezl řidič autobusu číslo 2, který se odněkud prostě objevil a řekl, že tam jede. Na druhém nádraží v Buzau jsme si dali Mici, klasické rumunské jídlo, které vypadá jako malinké čevapčiči a chutná jako lepší klobáska. Celé se to dělá na grilu a zakusuje se k tomu kousek pečiva z horčicí – no prostě pochoutka za 3,5 LEI 🙂 Poté jsme tedy našli autobus do Bercy a jeli. Raději jsme v buse usnuli, abychom nemuseli sledovat řidiče a jeho šílenou jízdu na ještě šílenějších silnicích (ale na to jsme zvyklí z D1, že 🙂 ). Během cesty busem jsme se pomalu dostávali do hor. To je právě to, na co můžou být rumuni hrdí. Hory, příroda, takřka divočina na některých místech.
Pokračovat ve čtení „Výlet do přírody a taky trochu do města“
Při prvních krůčcích v neznámém městě jsme narazili na spoustu zajímavých věcí. Jednou z nich bylo také muzeum lidové vesnice neboli skanzen. Za lidovou cenu 3 LEI pro studenty nebyl problém si toto potěšení plně užít. Na místo jsme se dostali metrem, které je nám zatím záhadou. Nicméně požadovanou stanici jsme kupodivu trefili. Od ní to již k muzeu byla jen 15ti minutová procházka a tak po několika dotazech směrem k domácím nám bylo jasné, že jdeme správně. V muzeu, které bylo na naše poměry nadprůměrné jsme viděli styl domečků z různých rumunských a moldavských koutů, z hor i z nížin. Chakoupky byly velmi malebné a podle kraje bohaté či chudé. Část skanzenu se dala přirovnat tomu rožnovskému včetně kostelíku. Z toho jsem však byl vykázán, protože jsem si sednul na zakázanou lavici v chládku. Pohotová dáma, která místo hlídala mi několika rumunskými slovy zřejmě trochu vynadala, ale nic vážného z toho nakonec nebylo. Muzeum bylo velmi příjemným zpomalením v tomto jinak velmi rušném balkánském hlavním městě. Pokračovat ve čtení „Další dny v Rumunsku“