Autor: lupyno

Tak máme za sebou další týden. Ten již byl také poněkud studijní, ale hlavně Rumunsky pohodlný. Ono to tady ani jinak nejde, protože vás k tomu okolnosti stejně donutí. Takže neustále podnikáme výpady do Carrefouru, který je úplně stejně plný jako před Velikonocema. Prostě je pořád plný. Minutu po otevření ráno, ale také minutu před zavřením večer. Začali jsme s Frantou hojně využívat naší lítačky na autobusy, tramvaje a trolejbusy. Naší nejoblíbenější linkou se stala 601, kterou jezdíme do školy i ze školy, a dále potom 123, která jede přes hlavní náměstí. Tramvaje jsem si moc neoblíbil, protože když jedou po ulicích, tak mají zvuk jako tank na bojišti a když člověk sedí vevnitř, tak taky, ale navíc se přidá klasický třes staré pračky Tatramat, kterou zasvěcení dobře znají … a ostatním řeknu tolik: je to kostitřas. Ale jezdí to a to je důležité. Hlavně, aby se člověk někam dostal :-)))

Pokračovat ve čtení „Další týden za námi“

Rozhodli jsme se, že na víkend podnikneme výlet. Konečně vypadnout z města – Bukurešť je o víkendu dosti o ničem, pokud nechcete noci trávit v klubech, kde hraje velmi nahlas muzika a pivo za 5 až 6 LEI (50 až 60 korun) tam s pijí mladiství, někdy dokonce děti. Jako dobrou lokalitu na výlet jsme vybrali bahenní sopky (Piclele Mare, Piclele Mitch) u města Berca (nedaleko Buzau) a potom se vydáme na Brašov, ve směru na Bran Castle, což je hrad, kde pobýval prý Dracula. On tam teda nikdy nebydlel, pouze se ho snažil dobýt, ale protože je to významná lokalita a je tam hezky a hory, tak se z toho stalo turistické centrum. Takže na bahenní sopky jsme vyrazili ráno po osmé z nádraží Obor, tedy autobusem. Celkem bez problémů, akorát že nás v autobuse hromadné dopravy v Bukurešti málem nachytal revizor. No bylo to těsné, ale vše dobře dopadlo 🙂 Autobus do Buzau nejel, jelo MaxiTaxi. Normální dodávka, která má vzadu udělaný prostor na sezení. Je to pohodlné, jede jen asi 16 lidí a je to jen o trochu dražší, na druhou stranu zase rychlejší a často je to jediný možný způsob dopravy na určité místo. Problém je, že neexistuje jízdní řád těchto MaxiTaxi, takže se musí člověk ptát. Cesta do Buzau trvala asi dvě hodiny a potom jsme museli najít spoj do Bercy, ten jel z jiného nádraží v Buzau, tak jsme museli zase najít to nádraží. Naštěstí nás tam po několika rozhovorech odvezl řidič autobusu číslo 2, který se odněkud prostě objevil a řekl, že tam jede. Na druhém nádraží v Buzau jsme si dali Mici, klasické rumunské jídlo, které vypadá jako malinké čevapčiči a chutná jako lepší klobáska. Celé se to dělá na grilu a zakusuje se k tomu kousek pečiva z horčicí – no prostě pochoutka za 3,5 LEI 🙂 Poté jsme tedy našli autobus do Bercy a jeli. Raději jsme v buse usnuli, abychom nemuseli sledovat řidiče a jeho šílenou jízdu na ještě šílenějších silnicích (ale na to jsme zvyklí z D1, že 🙂 ). Během cesty busem jsme se pomalu dostávali do hor. To je právě to, na co můžou být rumuni hrdí. Hory, příroda, takřka divočina na některých místech.

Pokračovat ve čtení „Výlet do přírody a taky trochu do města“

Při prvních krůčcích v neznámém městě jsme narazili na spoustu zajímavých věcí. Jednou z nich bylo také muzeum lidové vesnice neboli skanzen. Za lidovou cenu 3 LEI pro studenty nebyl problém si toto potěšení plně užít. Na místo jsme se dostali metrem, které je nám zatím záhadou. Nicméně požadovanou stanici jsme kupodivu trefili. Od ní to již k muzeu byla jen 15ti minutová procházka a tak po několika dotazech směrem k domácím nám bylo jasné, že jdeme správně. V muzeu, které bylo na naše poměry nadprůměrné jsme viděli styl domečků z různých rumunských a moldavských koutů, z hor i z nížin. Chakoupky byly velmi malebné a podle kraje bohaté či chudé. Část skanzenu se dala přirovnat tomu rožnovskému včetně kostelíku. Z toho jsem však byl vykázán, protože jsem si sednul na zakázanou lavici v chládku. Pohotová dáma, která místo hlídala mi několika rumunskými slovy zřejmě trochu vynadala, ale nic vážného z toho nakonec nebylo. Muzeum bylo velmi příjemným zpomalením v tomto jinak velmi rušném balkánském hlavním městě. Pokračovat ve čtení „Další dny v Rumunsku“

V Bukurešti už nás čekali naši přátelé z univerzity. Museli jsme jim psát mnoho sms během cesty kvůli spoždění, ale něco mi říkalo, že dobře chápou naši situaci. Asi dobře znají svoji vlast a tedy i to, jak to v Rumunsku chodí na cestách. V autobuse jsme se nakonec seznámili s českou studentkou Petrou, která jede na podobnou studentskou stáž jako my, akorát na filozofickou fakultu. Ona ale němela takové štěstí, že by ji někdo čekal u autobusu a tak jsme naše přátele poprosili, jestli by ji také nezavezli na místo, kde má domluvenou kolej, když mají auto. Vyhověli. A tak jsme mohli naše batožiny začít ládovat do jejich autíčka. Většina lidí jezdí v Rumunsku starou poctivou Dacií, ale naši přátelé měli již nový typ. Tedy nazvaný Dacia Logan. Jezdí jich tu spousta a používají je také taxikáři. Bylo kouzelné sledovat, jak se do něj vlezou naše batohy, naše druhé batohy, naše příruční batohy a taky my tři na zadní sedadlo. Jeden človíček přebýval, protože s námi a dvěma rumunskými doktorandy jela ještě jejich kolegyně a tak jeden musel jet taxíkem. My jsme naše koleje našli velmi snadno. Jen jsme se trochu zarazili, když nám říkali, že přesně neví, kde by mohla mít kolej Petra, ale že to budou hledat a prostě najdou, a tak jsme vzali batožiny a prostě šli na pokoj. Ionut (doktorant z univerzity) nám pokoj ukázal a byla to celkem pohoda. Umyvadlo, skříň, dvě postele, stůl pro jednoho a velké horko v malé místnosti. Tak to jsou koleje pro zahraniční studenty. Museli jsme chvíli přemýšlet, co třeba dělají japonci, když sem dojedou. Ti si musí určitě pronajmout nějaký drahý hotel místo tohoto kamrlíku. To jsme si říkali do chvíle, než jsme na chodbě jednoho potkali. Japonec má pokoj hned vedle a japonka zase na druhé straně, takže to tu vypadá na pěknou japonádu 🙂 Ale aby to nevypadalo, že jsme citlivky, tak musím říci, že na pokoj jsme si velmi rychle zvykli. Je to vlastně celkem pohoda, srovnatelná s kolejema českýma. Nemohl nás „vykolejit“ ani fakt, že v celém kampusu není jediná malá kuchyňka, kde by se dal uvařit třeba čaj či polévka. Trochu jsem tedy nechápal otázku Ionuta, jestli raději chodíme na jídlo ven nebo si vaříme 😉 no vařili bychom si jistě rádi, kdyby jaksi bylo kde … no nic, popojedem. Sociální zařízení: kapitola sama pro sebe, ale nepatří sem, do tohoto slušného deníku … prostě tu nemají prkýnka a na koleji nežijí jen slušní lidé => trochu zkažená nálada, ale budiž. Sprchy jsou na místní poměry dost dobré, což nás potěšilo 🙂 Pokračovat ve čtení „První den v cizím městě …“